Sny na obtíž

288 17 2
                                    

Les za naším domem. Mně velmi známý, ale dnes tak temný a nepřístupný. Našlapovala jsem lehce a neslyšně, vnímala jsem jen dech a bušení ve spáncích. Čeho se vlastně bojím? Napadlo mě záhy. Jsem přeci na místě, které tak důvěrně znám. Ale dnes, jako bych se ocitla v jiném světě, jiné dimenzi. Vzduch byl těžký a náhle ho prudce rozrazil nepříjemný pach. Pach kouře. Oheň? To snad ne! Moje srdce se v panice rozeběhlo jako o závod. Přímo přede mnou prudce vyšlehly plameny a já chtěla utéci, ale nohy mne zradily. Ať jsem se snažila jak jsem chtěla, neudělaly jediný krůček. Co se to sakra děje? Chtěla jsem křičet, ale mé hlasivky mne zradily stejně, jako končetiny. Zavřela jsem oči, ale přesto jsem stále viděla. Oheň se rozestoupil a vytvořil kruh. Stála jsem mimo něj, ale zřetelně jsem zahlédla siluety dvou postav v něm. Dívka s dlouhými vlasy a kůň. Ačkoliv jsem jim neviděla do tváře, věděla jsem, že jsou oba velice vyděšení. Chtěla jsem jim pomoci, chtěla jsem ten oheň uhasit, chtěla jsem křičet o pomoc, ale nic z toho mi nebylo dopřáno. Kdosi chtěl, abych byla pouze divákem, ale mne tato podívaná velice bolela. Ve stejné vteřině, ve které se konečně po všech marných pokusech z mých úst ozval zděšený výkřik se dívka vyhoupla na koňský hřbet a mohutné tělo se ladně vzneslo nad plameny. Poté se les zahalil do husté tmy...

Vzbudil mě příšerný křik. Vyplašeně jsem otevřela oči a uvědomila si, že ten, kdo křičí, jsem vlastně já. V prvních několika vteřinách jsem nemohla přijít na to, kde vlastně jsem, ale jak si mé oči přivykly tmě, poznala jsem svůj pokoj a konečně mi došlo, že ta hrůza, které jsem byla svědkem, byl vlastně jen sen. A taky jsem si uvědomila, že se mi rozhodně nezdál poprvé, pouze v něm přibyla ona scéna, ve které figuroval kůň a dívka. Asi bych měla přestat sledovat sci-fi filmy před spaním.
Lehla jsem si zpátky pod peřinu, ale ucítila jsem, že mám úplně mokrá záda. Strach, který jsem cítila byl tak intenzivní, že jsem si propotila celé pyžamo. Instinktivně jsem si sáhla na čelo, jestli náhodou nemám horečku. Bylo chladné a lepkavé od potu. Nemám tedy halucinace z horečky, nýbrž se nějakým způsobem dostal do mého podvědomí onen děsivý zážitek.
Samozřejmě jsem se bála usnout. Ode dveří mě věrně sledoval můj čtyřnohý přítel, vlčák jménem Igo, který jen čekal na to, až ho k sobě přízvu, aby mne mohl svým olizováním patřičně uklidnit. Chudák, musela jsem ho svým křikem strašně vyděsit. Poklepala jsem rukou na postel a Igo, čekající na tento signál, se rychlými skoky ocitl vedle mé postele. Do peřin nesměl, na tom jsem trvala. Avšak i jeho přítomnost vedle mě mne velice uklidnila, takže jsem se zabořenou rukou v jeho kožíšku opět usnula. Naštěstí už se mi žádné sny nezdály.

Pátý elementKde žijí příběhy. Začni objevovat