Pátý element

V sedle

Ráno jsem byla ve stáji zaručeně jako první. Onyx na mě čekal, což jsem poznala z myšlenky, kterou ke mě vyslal, jakmile jsem se ocitla v jezdeckém areálu.
,Ahoj, Nyxi, jak ses vyspal?" pohladila jsem ho po čele. Ušlo to, odpovědělo mi místečko v mé hlavě a já se musela pousmát. Kdo se může pyšnit tím, že mu jeho kůň odpoví na otázku?
Dost řečí, pojďme ven, ozvala se další jeho myšlenka.
,,Však se neboj, hned půjdeme," odpověděla jsem svému zrzavému příteli a vydala se do sedlovny.
,,Jsi tu brzo," ozvalo se za mými zády a já se samozřejmě šíleně lekla. Trhnutím jsem se otočila. Stála tam jedna z dívek mého věku, která zde měla ustájenou kobylku se zvučným jménem Empatie. Dívka se jmenovala Sia a nikdy mi nebyla zvlášť sympatická, tudíž jsem jen kývla, protože o rozhovor s ní jsem moc nestála.
,,Krásný valach, ten tvůj nový," nevzdávala to. Sia se pravděpodobně rozhodla, že se mnou dnes bude konverzovat. Ale já opravdu neměla chuť se s ni bavit, ovšem nikdy jsem neprekročila hranici slušnosti.
,,Díky," odpověděla jsem tedy, a snažila se zmizet.
,,S tebou si člověk opravdu popovídá," slyšela jsem ještě za svými zády, ale to už jsem byla v boxe a čistila Onyxe. Během chvilky jsem ho osedlala a vydali jsme se k lesu. Chtěla jsem mu první den v novém domově zpříjemnit vyjížďkou, na práci bude ještě dost času. Onyx mi vyslal myšlenku o jeho spokojenosti a já se zatvářila blaženě. Vždycky jsem snila o tom, že se svým koněm budu projíždět lesy a louky, jen já a on. Bylo velice příjemné vědět, že se mi tento sen právě splnil.
Po několika klusových rovinkách jsme došli do lesa za naším domem. Vždycky jsem ho měla ráda, a jako malá holka jsem zde byla prakticky každý den. Ale dnes mě kdoví proč polil studený pot a v mysli se mi vybavila vzpomínka na poslední noční můru, která se odehrávala právě v tomto lese. Také Onyx zpozorněl a já instinktivně - na to jsem ani nepotřebujovala číst jeho myšlenky - vycítila, že to nebohé zvíře dostalo strach. Než jsem se stihla vzpamatovat, otočil se na místě a dlouhými skoky pelášil z lesa. Povedlo se mi ho zastavit až ve chvíli, kdy si byl jist, že jsme od toho místa dostatečně daleko.
Nechápala jsem to. Na tom lese nebylo nikdy nic zvláštního a teď vyděsil mě i mého koně? Proč? Pohladila jsem zpocené zvíře po krku. Funěl a frkal a mně bylo jasné, že to rozhodně není normální. Les, který jsem od dětství milovala se stal děsivým místem? Každopádně jsem chtěla za každou cenu přijít na to, co se tady vlastně děje...