Pátý element

Pouto

Pocítila jsem něco velice zvláštního. Jako bych ho už někdy viděla a slyšela jeho jméno. Blbost. Vrátila jsem se do reality a udělala krok směrem ke koni.
,,Ahoj, Onyxi, ty jsi ale krasavec," natáhla jsem k němu ruku a on sklonil hlavu, abych ho mohla pohladit. Dotyk mé ruky s jeho srtí byl skoro elektrizující a já to stále nechápala. Tady něco nehraje. Tajemné věci mne vždy děsily. Majitelka koně se zatvářila zmateně.
,,Obvykle k lidem nemá moc důvěry, řekla bych, že jste první, komu vyšel vstříc, " řekla tiše a oba si nás prohlédla.
Situaci zachránila moje matka.
,,Tak... Co nám o něm můžete povědět?" zeptala se nesměle a žena ožila.
,,Onyx je plnokrevník z matčiny strany a z otcovy... Otec neznámý, " sklopila oči a já jsem poznala, že se za tuto skutečnost stydí. Ovšem, zajímalo mě to.
,,Neznámý? Jako že nevíte, s kým si jeho matka skočila?" zeptala jsem se poněkud neslušně a viděla jsem matky posunek, ať brzdím. Žena se ale neurazila.
,,Ano, v podstatě ano. Utekla, celou noc jsme ji hledali, ale ráno se vrátila sama. Později jsme zjistili, že je březí. Opravdu nevím, kdo by mohl být otcem, ve vesnici pár hřebců je, ale především jde o tažné koně. On má do tažného koně daleko."
Znovu jsem si Onyxe prohlédla. Ano, skutečně nevypadal jako těžký chladnokrevník. Musela jsem se usmát.
,,Mohu vidět jeho matku? " zeptala jsem se nesměle. Žena se opět zatvářila trpce. Jak já to sakra dělám.
,,Jeho matka zemřela po porodu. Onyx byl na umělé stravě. "
Ou. Další rána. Ale mne to kupodivu neodradilo. Naopak, chtěla jsem toho koně poznat ještě víc.
,,Jinak je mu pět let a velmi rád skáče. Pod sedlem je miláček, ale ze země moc lidi nerespektuje. Víceméně se nedá ani pohladit."
Jen tak z recese jsem přistoupila ke koni a vzala si jeho hlavu do dlaní. Onyx přimhouřil oči a nechal se hladit po čele. Jako by ho mé dotyky uklidňovaly a podobný účinek měl i on na mě. Ne, já prostě na osud nevěřila, ale tohle bylo minimálně hodně zvláštní.
,,Myslím, že si vás vybral," špitla žena a já se na ni tázavě podívala.
,,Vybral? Neměla jsem si vybrat spíš já jeho?" vtipkovala jsem.
,,Někteří lidé věří, že se občas stane nám nepochopitelná věc, prostě, že se mezi koněm a člověkem vytvoří takové pouto, že jsou si souzeni na celý život. Ale podle mnohých je to blbost, vždyť je to přeci jen zvíře, " dodala pochybovačně a mně hned bylo jasné, čemu věří a nevěří ona. Ale mě to najednou jako blbost nepřipadalo. Bylo to opravdu divné a já si poprvé všimla věci, která mi doposud unikala. Srst toho koně měla stejný odstín, jako moje vlasy.