Pátý element

Otevřená mysl

Ještě stále jsem tomu nemohla uvěřit. Jeli jsme po té stejné dálnici, jako před hodinou, ale teď to bylo něčím jiné. To něco podupávalo v přepravníku za naším autem a zvědavě koukalo na ubíhající krajinu vedle silnice. Zajímalo ho, kam jedeme, ačkoliv někde uvnitř to věděl.
Z nějakého důvodu jsem dokázala odhadnout jeho myšlenky. Ze začátku mi to přišlo jako blbost, ale s ubíhajícím časem mi začalo docházet, že to místečko v mé mysli nepatří mně. Došlo mi to přibližně ve chvíli, kdy ono místečko pocítilo neodolatelnou vůni sena a následnou chuť na něj. Nebylo to jen zvláštní, bylo to děsivé, a to dokonce šíleně děsivé. A nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy si doma sednu k internetu a začnu hledat, zda je něco takového vůbec možné. Mockrát jsem slyšela o příbězích ze svého okolí, jak se člověk a kůň stali jednou duší a navzájem jako by si četli myšlenky. Jenže vždy šlo spíše o formu mystifikace, tedy že to vlastně nebyla pravda, jen to tak lidem připadalo.
Pořád jsem přemýšlela nad tím, co mi říkala teď už jeho bývalá majitelka o poutu. Je možné, že něco takového vůbec existuje? Může být vztah mezi člověkem a zvířetem tak silný, že si mohou navzájem číst myšlenky v takové míře? Bylo tedy pravdou, že jsem necítila vše, co on, jen z části. Zdálo se mi, jako by on sám určoval, co smím vědět, a co ne.

Do stáje, kam jsem již několik let docházela, a kde se také nacházel nový Onyxův domov jsme dorazili pozdě odpoledne. Byla jsem unavená a Onyx také. Jakmile jsem ho ale vyvedla z přepravníku, úplně ožil. Vzrušeně řehtal a s hlavou vysoko zdviženou pozoroval nové místo. Myšlenky mi tentokrát nesvěřil, takže jsem se mohla jen domnívat, jak se mu zde líbí. Vypadal ale docela spokojeně. Odvedla jsem ho do stáje, kde na něj čekal box plný čisté zlatavé slámy a síť plná sena. Než se pustil do své svačinky podíval se mi do očí. Napadlo mne, jestli i on čte moje myšlenky, stejně jako já ty jeho. V tom se jeho mysl opět otevřela. Viděla jsem malé nohaté hříbě, bezmocně ležící na slámě. Pak jsem viděla starší hříbě běhající po pastvině. Obraz se opět rychle změnil a viděla jsem urostlého koně na zadních. Usmála jsem se. Líbilo se mi, že mi ukázal svůj život, i když velice stručně. Možná, že jsem blázen, napadlo mě. Možná, že se mi všechno jen zdá. Každopádně to musí zůstat v utajení. Kdybych se o tom, že vidím svému koni do hlavy, někomu zmínila, patrně by na mne ihned poslal psychiatra. Avšak, není vyloučeno, že u něj brzy skončím dobrovolně.

Později večer, když už jsem ležela ve své posteli, jsem si zapla notebook a zabrousila na google. Igo seděl vedle mne a upřeně mě sledoval. Myšlenka, že i on mi třeba čte myšlenky mi přišla docela psycho. Najednou mi má mysl nepřišla vůbec v bezpečí. Co když existuje více lidí nebo zvířat, kteří dokáží číst myšlenky?
Do vyhledávače jsem zadala 'čtení myšlenek'. Po půl hodině jsem hledání vzdala, neboť jsem nenašla nic, co by odpovídalo mé situaci. Budu si s tím asi muset poradit sama.