Pátý element

Psí znamení

Další dny plynuly bez jakýchkoliv podivných věcí. S Onyxem jsme se sbližovali každým dnem víc a víc a já měla konečně pocit, že mi někdo rozumí. A že já rozumím jemu. Děsivému místu v lese jsme se úspěšně vyhýbali a já věděla, že je mi Onyx vděčný. Na druhé straně vesnice bylo přeci také spousta míst, které jsme mohli navštívit. Onyx mi své myšlenky svěřoval zřídka a já konečně začala mít pocit, že se svět vrací do starých kolejí. Že se vrací můj starý život, který je jen osvěžen novou skutečností, kterou jest můj nový kůň.

To ráno začalo jako obvykle. Igo mě v půl sedmé vytáhl z postele, aby mi připomněl, že je čas na procházku, což byla jedna z povinností, které mi jeden z mých čtyřnohých kamarádů prostě nemínil odpustit. Nebyla jsem ale takový lenoch, abych ho nechala čekat, třebaže bych si raději ještě hověla v posteli. Ztěžka jsem vstala a protáhla ztuhlá záda. Bolel mě krk, ale nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti. Jen co jsem otevřela dveře, Igo se vyřítil ven a netrpělivě na mě čekal u branky, až si obleču bundu a nazuji boty. Venku bylo poměrně chladno, ale věděla jsem, že s Igem se velmi rychle zahřeju. Běhat s ním byla jedna z mých oblíbených činností.
Otevřela jsem branku a než jsem stačila zareagovat, Igo se rozběhl proti lesu, do kterého jsem se v posledních dnech bála vstoupit.
,,Igo, počkej! " volala jsem na něj, ale můj čtyřnohý přítel jako by mě nechtěl poslouchat. Rozběhla jsem se za ním mezi stromy. Větvičky mě bičovaly do obličeje a pod nohama mi křupalo jehličí. Sem tam jsem zakopla o pařez a nejednou se málem svalila k zemi. Igo měl notný náskok a tempo nezpomaloval. Přestože jsem byla zvyklá běhat s ním mnohem delší trasy, až příliš brzo mě začalo píchat v boku a srdce mi bušilo ve spáncích. Nohy se mi pletly a bála jsem se, že při dalším zakopnutí už mě pád nemine. Když už jsem měla pocit, že vypustím duši, Igo se konečně zastavil. Stál na kraji mýtiny, kterou jsem nepoznávala. Až k sobě jsem slyšela Igův zrychlený dech, zatímco jsem popadala ten svůj. Když jsem přestala mít mžitky před očima, konečně jsem se rozhlédla kolem sebe. Igo seděl napůl v lese a napůl na mýtině, jako by se bál jít dál. Otočil se na mě. Přistoupila jsem k němu a všimla jsem si věci, kterou jsem ještě před pár minutami nevnímala. Pod jeho předníma packama se leskla šedá plocha, z velké části ukrytá pod hlínou, prachem a jehličím. Sehnula jsem se, abych ji oprášila. Vypadala jen jako obrovský kus kamene, ale já jsem přímo dychtila po tom, abych ji celou odkryla. Ruce jsem měla špinavé a odřené, ale po chvíli jsem konečně narazila na něco co mě zajímalo. V kameni byla vyrytá čísla, které jsem ale nejprve musela znova oprášit, abych byla schopna je přečíst.

31. 12. 1872
333 666 999

Četla jsem je znova a znova a kromě datumu mi nedávala smysl. Začínala jsem být zmatená a také naštvaná, že když jsem měla konečně pocit, že se můj život začíná vracet, alespoň z části, do starých kolejí, objeví se další divná věc.

,,Ty o tom věděl, že jo? Věděl si kam jdeš?" promluvila jsem na svého psa, protože mi v tu chvíli bylo nadmíru jasné, že mi rozumí.
,,Je na čase, abych ti něco ukázal, " odpověděla mi psí myšlenka a v tu chvíli jsem leccos pochopila. Něco se mnou není v pořádku.