Be brave [TWD]

15.

Hihi já vím, já vím. Takže radši nic neříkám a tady máte po 263827492 letech novou část:)).

Z pohledu Eleanor:

Byla pryč. Strašně rychle mi bilo srdce do hrudníku. Po čele mi stékala kapka potu a tak jsem ji setřela.

Chtělo se mi zvracet. Ne z toho, že jsem ji zabila, ale ze sebe samé. Co jsem všechno udělala. Kolik chodců jsem zabila. Kolik lidem jsem ublížila. Jenže, teď na přemýšlení nebyl čas. Musela jsem zachránit Chandlera.

Pustila jsem ruku z rukojeťe nože, který byl pořád zarytý do hlavy Keily. Ani nevím jestli se tak vůbec jmenuje. Tak ráda bych se zase probudila ve své posteli a viděla svou mamku. Obejmout ji. Jenže tohle všechno byla teď zasraná realia.

Až teď jsem začala vnímat tu bolest, která šla od ramene. Podívala jsem se na něho a svou rukou jsem vytáhla z levého ramene Keilyn nůž. Bolelo to a taky trochu krvácelo, ale to teď nebylo důležité.

Uslyšela jsem za sebou, jak někdo potichu říká mé jméno, ale přesně jsem věděla kdo to je. Luk s toulcem, které jsem měla přehozené přes zakrvácené rameno a hlavu, jsem je sundala a položila na zem. Zvedla jsem se a rychle přišla k Chandlerovi. Zklonila jsem se nad ním a chtělo se mi brečet. Nemohla jsem si představit život bez něho. To on mi dával sílu.

Rukou jsem mu nadzvedla hlavu a podívala se mu do těch jeho krásně modro-tyrkisových očí. Usmál se na mě a ikdyž měl celé rty od krve, byly pořád nádherné.

"Musíme tě dostat do bezpečí." řekla jsem mu. Věděla jsem, že když ho zvednu tak ho to bude bolet. Jenže on se musí dostat do bezpečí. Potřebuje Charliho pomoct.

Chandler jenom přikývl. Trochu se nadzvedl a já jsem pohotově posunula ruku níž z jeho krku pod jeho záda. Podívala jsem se mu do obličeje a uviděla, že má bolestí zavřené oči. "Vím, že to bolí Chandlere, ale taky vím, že to dokážeš." Jeho levou ruku mi dal kolem krku a chytl se mě. Pokrčil jednu nohu a tím dokázal nadzvednout jeho zadek. Chytla jsem ho ještě silněji. Zasténal bolestí, ale nadále se zvedal. Pravou rukou si držel místo na bříchu, které mu pořád silně krvácelo. Druhou nohu pokrčil a tím se dokázal zvednout celý na své nohy.

Ikdyž mě začalo bolet mé levé rameno, kterého se Chandler pevně držel, nedávala jsem nic najelo. Nechtěla jsem, aby si ještě dělal starosti se mnou.

"Dokážeš chodit?" zeptala jsem se ho. Zasmál se a já se na něho zmateně podívala. "Prosim tě. Proč bych nemohl. Vždyť to není zase tak daleko. 20-30 metrů? To tam můžu i doskákat." řekl pobavaně. Nechápu jak teď může žertovat. Zatřásla jsem nad tím hlavou. "Raději už nemluv a soustřeď se na chůzi, ty hrdino."

Svou ruku jsem mu pevněji omotola kolem jeho zad a mohli jsem vyjít. "No tak jdeme ." řekla jsem nakonec.

Chandler vykročil a ikdyž na něm šlo vidět, že ho to bolí, nezastavival a šel dál. Sama pro sebe jsem se usmála a nadále si nevšímala bolesti, která vycházela z mého ramena.

Ani ne za 5 minut, jsme byli před vchodem do tábora. Nebyl to zrovna vchod, no dobře, byla to jenom čára, udělaná ze dřeva. Společně jsme ji překročili a šli dále.

Hned si nás začali lidé v táboře všímat a v prostoru se opakovali pořád stejné výkřiky. "Zajděte pro Johna!", "Pane bože, Chandler je zraněný! Přivolejte Charlieho!", "Co když mu to udělala ta holka? Určitě je to zrádce!" po téhle větě jsem těm, kteří to řekli, chtěla dát pěstí. Jenže tady byla ještě jedna věta, do které jsem se musela zaposlochat, abych poznala co znamená. Pak jsem to ale uslyšela a chtěla jsem je všechny zabít. "Někdo sem jde a je jich hodně. Mají sebou pistole. Určitě nás chcou zabít!!" Když si všichni srovnali v hlavě, to co někdo vykřikl, začali panikařit.

Musela jsem dovést Chandlera do bezpečí. Jenže kam. Nevěděla jsem to. "Chandlere!" Vykřikl někdo najednou a já jsem se podívala tím směrem, kterým výkřik šel. Stál tam John, Chnadlerův otec. Rychle se rozběhl za námi a obejmul ho.
Ano, chápu, neviděl ho několik dnů a určitě se o něj dělal starosti, ale mohl by si aspoň všimnout, že je zraněný. "Bolí to, tati. Mohl by jsi mě prosím pustit." slyšela jsem říkat Chandlera do Johnova hrudníku. Ten ho vzápétí pustil a až pak všimnul, že je zraněný.

Podíval se na mě a řekl svým výhružným hlasem, ze kterého mi naskákáa husí kůže: "To jsi mu udělala ty? Já věděl, že ti nemám věřit." A je to tady. První koho obviní jsem JÁ. Koho jiného, že ano. "Ne tati, ona za to nemůže. Celou dobu mi pomáhala."
Tak to bylo to nejhezčí co o mě kdy Chandler řekl ale vážně, nikdy mi nic takového neřekl.
"Chandlere jest..." Nedořekl to, protože ho prěrušil výstřel. "Odveď ho k Charliemu, pak nám přijď pomoct!" Zakřičel John, mezi dalšími výstřely a poté odběhl někam pryč.

Ještě vědět kde Charlie je. "Hej nevíš náhodou kde sídlí Charlie?" Zeptala jsem se Chandlera a rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli někde poblíž není. Jenže když jsem se na Chandlera podívala, málem jsem dostala infarkt. Měl zavřené oči a skoro nedýchal. Pane bože.
----------------------------------------------------
Nová část je KONEČNĚ DOPSANÁ a já jsem ráda, že se vám i nadále tahle story líbí ^^ ily ❤️💗💎
xoxo
Xuii