Poslední pokus o život///Martin Garrix

1. část stěhování

Ahoj jmenuji se Katharina Elizabeth Davisová, ale všichni mi říkají Kate nebo Catrin. Je mi 18 let a právě jsem nějakým zázrakem dokončila třeťák. Od prváku jsem už vyměnila 7 škol. Já vím je to docela hodně. Ze všech mě vyhodili za mé „činy a chování". Tak co se dá dělat, život je jenom jeden. Z té poslední škole na které jsem byla 6 měsíců mě nevyhodili, ale další rok už tam nebudu. Prý to je přání ředitele, no a tak se opět stěhujeme. Už ani nevím co je to mít domov. Celý život se stěhujeme s tátou z města do města. Někdy to je kvůli mně, někdo kvůli tátovi. Takže se teď stěhujeme do malého města jménem Scenic. Do teď jsem ani nevěděla že to město existuje. Je to asi tak 17 hodin od našeho bývalého domova. Nejhorší na tom stěhování jsou ty cesty, vážně nesnáším jízdy v autě, ale tak co se dá dělat. Doufám že tam zůstaneme dýl než půl roku. Chtěla bych dokončit školu a najít si přátelé. No nesmím to pokazit.
„Kate vem ty poslední krabice!" Křičí na mě můj táta z kuchyně. Vezmu do rukou poslední krabici a rozhlédnu se po prázdném obýváku. Měla jsem to tady docela ráda, byl to malý domek se zahradou a houpačkou. No nic. Otočím se a vyjdu na malou cestičku před domem. Na příjezdové cestě stojí velký stěhovák, kterého máme půjčeného na stěhování a jeep grand cherokee se kterým pojedu já. Ze dveří vyjde táta, zamkne dveře a klíč dá do schránky pro majitele domu. Kdybyste jste ho potkali někde na ulici tak si řeknete že je to boxer. Má velkou svalnatou postavu a holou hlavu. Při pohledu na něj jde strach, ale když se podíváte do jeho očí tak uvidíte laskavost. Má je čistě modré jako nebe v létě. Já je mam spíš modro-šedé jako klid před bouří. Mam je prý po mamce jak mi říkal táta. Naposled se podíváme na dům a pak nasedáme do aut. První z příjezdové cesty vyjede táta a poté já. Pustím si písničky a užívám si cesty.