Poslední pokus o život///Martin Garrix

9. část procházka

Otevřela jsem oči a uviděla jsem Martina jak sedí na posteli a sleduje mě. „Ahoj." Zachroptila jsem a usmála se. On se usmál a dal mi vlasy, které jsem měla na obličeji za ucho.„Pojď se projít." Řekl. Nechápavě jsem na něj podívala.„Teď?" „Jo. Venku je krásně." Koukla jsem se na hodiny na kterých bylo pár minut po jedný hodině ráno. Zabručela jsem a zvedla se. Vzala jsem si oblečení a šla do koupelny. Vzala jsem si obyčejné tepláky, tričko a mikinu. V tuhle hodinu mi stejně bylo jedno jak vypadám. Vešla jsem do pokoje a koukla na Martina který ležel na mé posteli. Jak jsem vešla tak se posadil a usmál se. „Je ti jasný že nemůžeme jít hlavníma dveřma..?" Řekla jsem. On se potulně usmál a řekl..„Polezeme oknem." „Jo jasně dobrej vtip. Vždyť to je od země tak 5 metrů."„Jsou to jenom tak 3 metry a navíc máš u okna strom, jak si myslíš že jsem sem vylezl?" Zabručela jsem a vykoukla jsem z okna. „Fajn ale jdeš první." Zazubil se a vylezl z okna. Stoupl si na velkou větev a pak seskočil dolů. Fajn a teď já. Protáhla jsem nohy oknem a sedla si na parapet. Větev byla ode mě asi 30 centimetrů. „Dělej stoupni si na tu větev." Zašeptal na mě zezdola. Koukla jsem se na větev a pak na Martina. Už od malička jsem měla strach z výšek tak se mi teď zamotala hlava. „Já-já nemůžu." Zakoktala jsem se. „Neboj já tě chytím." „N-ne já mam strach z výšek." Vždyť to je jen pár metrů zakřičela jsem na sebe v povědomí. „Neboj já tě chytím. Zavři oči a skoč." Koukla jsem se na něj a on si stoupl pod okno. Fajn to dám. Takže Tři.. dva.. jedna. Zavřela jsem oči a skočila. Martin mě chytil a i se mnou spadl na záda. Takže jsem ležela na jeho hrudi. Oba jsme se smáli jako malí a nemohli přestat. Po chvilce jsem dala na jeho pusu ruku, aby nás neslyšel táta. Zvedla jsem se z něj a pomohla Martinovi na nohy. Propletl si se mnou ruku a táhl mě zadem na jeho zahradu. Když jsme byli za jeho domem šli jsme k plotu kde byla mezera. Pořád mě držel za ruku a táhl mě mezerou na druhou stranu. Všude byla tma jenom nám na cestu svítil měsíc. Skoro nic jsem neviděla tak jsem věřila Martinovi, že ví kam jde. Šli jsme v tichosti nějakým lesem. Silně jsem stiskla jeho ruku a přitiskla se k němu. Někde po mé pravé straně jsem slyšela nějaký zvuk tak jsem vypískla a schovala se za Martinovo záda. „Co to bylo?" Řekla jsem vystrašeně a všude se rozhlížela.„Nic jenom nějaký zvíře. Pojď za chvíli tam budem." Dal mi ruku kolem ramen a šel dál. Po chvilce jsme vyšli z lesa na nějakou mýtinu. Kolem bylo pár malých stromků, ale před námi hověl obrovský strom a na něm nějaká bouda nebo spíše menší domek.„Páni... Kdo to postavil?" Vydechla jsem a koukala nahoru na strom.„Můj děda.. A když umřel tak jsme to s tátou opravili." „Wau.. Je to úžasný ještě jsem nic takovýho neviděla." Otočila jsem se na něj a usmála se. On můj úsměv opětoval a potom šel ke stromu a zatáhl za nějaký provaz. Vteřinku na to vypadl ze shora žebřík. Trochu jsem se lekla takže jsem povyskočila. „Jdi první. Já polezu za tebou." Koukla jsem se nahoru a trochu jsem se ošila. „Noo.. Tak fajn, ale když spadnu jeto tvoje vina." Šlápla jsem na první příčku a pak na další. Lezla jsem nahoru a slyšela Martina jak leze za mnou. Když jsem byla nahoře tak jsem zatlačila na padací dveře a ty se otevřeli. Protáhla jsem se nahoru a lehla si na podlahu. Prudce jsem dýchala a koukla se na Martina který zavřel padací dveře a se zvednutým obočím mě sledoval. Ukázala jsem na něj jeden prst jako aby mi dal minutku. On se zasmál a zvedl se. Šel někam ke stěně a zapálil tam svíčku. Když tu bylo trochu světla rozeznala jsem pár obrysů. Naproti mně byli malé dveře a kolem stěn poličky na kterých byli různé věci. Moc jsem jich nerozeznala ale bylo tu pár knížek. Martin si stoupl k mým nohám a natáhl ke mně ruku. Já jsem mu podala svou a on mě zvedl. Vedl mě do druhé místnosti kde zapálil dvě svíčky. Byla tu malá postel, dvě malá okna, pracovní stůl a skříňky. Na zemi ležela deka s polštářema a piknikový koš. Bylo to tu nádherný ani jsem nevěděla co říct. Nikdo pro mě nic podobnýho neudělal. Koukla jsem se na něj a on se na mě podíval jako by chtěl vědět mojí reakci.„Páni.. Já ani nevím co říct.. Proč si to udělal?" Sedla jsem si na jeden polštář a opřela se o postel. Martin si sedl naproti mě a otevřel koš. „No chtěl jsem tě pozvat na rande, ale nějak jsem nenašel odvahu.. Takže jsem tě vytáhl dneska ven." Usmál se tím svým úsměvem. „Takže tohle je rande?" „Jestli bys chtěla tak jo. Jestli ne tak to jen pozdní večeře." Já se na něj usmála a koukla se co má v koši. Byly tam chipsy, pití ve flaškách, bonbóny, pendreky a další sladkosti a nezdravé jídlo.„Ty mě chceš otrávit sladkostmi?" Zasmála jsem se a vzala si červený pendrek. „To ne.. Jen jsem nevěděl co máš ráda a co ne." Zasmál se. Otevřel pytlík křupek a pustil se do nich. Když jsem dojedla pendrek tak jsem mu vytrhal křupky a vzala si hrst. On našpulil pusu jako by se naštval, tak jsem po něm hodila křupku. On jí chytil a dal si jí do pusy. Povídali jsme si asi 2 hodiny. Nechtěl vědět nic o mý minulosti a za to jsem byla ráda. Začala jsem zívat a už jsem byla docela unavená. Lehla jsem si na postel a zavřela jsem oči. Chvíli bylo ticho tak jsem se koukla na Martina který mě sledoval z druhé strany. Kývla jsem na něj hlavou jako aby šel za mnou. Zvedl se a šel k posteli. Já si zatím sundala boty a lehla si blíž ke zdi aby se vešel vedle ní Martin. Když se vedle mě uvelebil tak jsem si opřela hlavu o jeho hruď a naslouchala jeho srdce. „Proč tohle všechno děláš?" „Nevím.. Jsi jiná." Obejmul mě a já zavřela oči.