[CZ] HIM (HyunChan)

I.

Christopher se jako obvykle vzbudil o půl sedmé ráno. Hodina mu akorát stačila na to, aby se umyl, oblékl, nasnídal a vydal se do školy, kterou měl od domu čtvrt hodiny pěšky. Jistě, mohl si zrychlit cestu na motorce, to by se mu zkrátila sotva na pět minut, ale upřednostňoval procházku. Vždycky mu pomohla si po ránu vyčistit hlavu, a to teď potřeboval víc, než kdy dřív.

Nasadil si sluchátka a vyšel do chladného lednového rána. Protočil pohled k šedému nebi, když hned jako první začala hrát smutná písnička. To mu opravdu i jeho hudební přehrávač musí připomínat to, že jeho poslední vztah neskončil zrovna šťastně? Sice už to bylo skoro půl roku, ale rána, kterou v něm jeho bývalá přítelkyně zanechala, byla stále citelná. Přeskočil skladbu a úlevně vydechl.

Už z dálky slyšel smích svých přátel. Vypnul muziku, schoval sluchátka a přidal se k nim do kroužku několik metrů před vchodem na uměleckou konzervatoř. „Ahoj. Jak se máte?"

„Dobré ráno," zazubil se na něj Seungmin, přičemž odhalil čerstvá rovnátka. „Pololetní prázdniny byly trochu krátký, ale jinak dobrý. Říkal jsem ti, že sem bude ode dneška nastupovat můj kamarád?"

Christopher se zamyslel. „Jo, myslím, žes něco takového říkal. Tak přijímačky zvládl?"

„Jo, Seungmin o tom žvaní celou dobu, co tady stojíme," zasmál se Minho. „Prý bude mít i nějaké hodiny se mnou."

„Počkej, vždyť ty jsi rok pode mnou, a já letos končím," vyvalil na něj Christopher oči.

„Má prostě talent," prohlásil s širokým úsměvem chlapec s rovnátky.

„Já s tím problém nemám, jen mě to zaráží," zamručel Minho.

„To nejsi sám," přikývl nejstarší.

Seungmin se podíval na hodinky. „Měl by tu být každou chvíli. Slíbil jsem mu, že ho doprovodím do třídy."

Sotva to dopověděl, Christopher si všiml poměrně vysokého chlapce s vlasy na ramena, který se divoce rozhlížel. Vypadal docela zoufale. Šťouchl do svého nejmladšího kamaráda loktem. „Hele, není to on?"

„Kdo...? No jo! Hyunjine, tady!" zavolal chlapec z prvního ročníku a divoce mával, aby upoutal pozornost svého kamaráda.

Oslovený téměř okamžitě otočil hlavu k němu a bylo na něm vidět, jak se mu ulevilo. Několika dlouhými kroky k nim došel. „Ahoj, dobré ráno. Jsem rád, že tě vidím."

„To já taky. Hyunjine, tohle je Chris, chodí do posledního ročníku hudebky, a tohle je Minho, s ním budeš mít nějaký taneční hodiny. Když budeš cokoliv potřeboval, můžeš se na kohokoliv z nich obrátit."

Hyunjin kývl jejich směrem a široce se na ně usmál. „Ahoj."

Christopher úsměv i pozdrav opětoval, stejně jako Minho.

„Chceš už jít do třídy?" obrátil se na něj Seungmin.

„Kolik je vůbec hodin?" broukl nejvyšší ze skupiny a podíval se na hodinky na svém zápěstí.

„Za deset osm," ozval se Minho, který momentálně držel v ruce telefon.

Hyunjin přikývl a zastrčil si pramen tmavých vlasů za ucho. „Tak můžeme pomalu jít, jestli to nevadí?"

Seungmin zavrtěl hlavou. „Vůbec. Pojď."

S tím chytl svého kamaráda za zápěstí a téměř ho za sebou táhl do budovy, což bylo doprovázeno Hyunjinovým smíchem.

„Asi půjdeme s nimi," obrátil se Christopher na Minha. Ten souhlasně přikývl.

„Jak to zvládáš?" zeptal se ho se starostlivým výrazem.

Starší si těžce povzdechl. „Co ti na to mám říct? Stojí to za prd. Pořád to bolí."

„Chlape, přece se tím nenecháš absolutně zničit," povzdechl si mladší a pohladil ho po zádech.

„Snažím se, Minho, ale když to, co ti přijde jako drb, vyjde najednou najevo jako pravda, a ta pravda je k tomu ještě horší, než ty pomluvy, tak to nestojí za nic."

Minho přikývl a chytil ho za rameno. „Je mi to jasný. Ale jak jsem ti říkal už před půl rokem, ona ti za to nestojí."

Christopher se na něj vděčně usmál a poplácal ho po rameni.

***

Před obědem se sešli na obvyklém místě; pod nevkusným obrazem v přízemí, který považovala učitelka výtvarné výchovy za moderní umění. Kam ten svět spěje.

Než Christopher sešel z pátého patra budovy, Hyunjin a Seungmin už na něj čekali. V duchu proklel studenty, kteří měli to privilegium mít třídu blízko přízemí a několika rychlými kroky se k nim přidal.

„Ahoj. Kde je Minho?"

„Zdržel se v šatně, teď jsme měli tanec," vysvětlil Hyunjin. „Měl by tu být každou chvíli."

Nejstarší přikývl a zvedl pohled, aby si Seungminova kamaráda konečně pořádně prohlédl. Pod upraveným obočím na něj koukaly tmavé mandlovité oči. Pod levým měl znaménko. Toho si v ranním šeru nevšiml... Kůži na plných rtech měl mírně rozpraskanou ze zimy. Čeho si také původně nevšiml, hlavně kvůli kabátu, který měl před školou oblečený, bylo to, že byl možná až příliš hubený, nicméně na to nehodlal poukazovat.

„Jak se ti tady zatím líbí?" zeptal se ho místo toho.

Hyunjin pokrčil rameny. „Teď je ještě moc brzo na to, abych mohl říct, jestli se mi tady líbí nebo ne ale zatím je všechno v pohodě. Hlavně jsem rád, že tady mám někoho, s kým se znám."

„Jak dlouho se vůbec znáte?"

„Už to bude skoro pět let," zamyslel se Seungmin. „To jsem byl zase já nový ve městě a ve škole."

Nejvyšší souhlasně pokýval hlavou a mírně se usmál.

„Už jsem tu! Omlouvám se, čekáte dlouho?" ozval se zadýchaně Minho, který se přiřítil ze sklepení, ve kterém byla tělocvična.

„Už jsme tu skoro zakořenili," prohlásil Seungmin. Hyunjin se viditelně snažil zadržet smích.

Minho protočil očima. „Tak jdeme? Padám hlady."

Netrvalo dlouho a seděli spolu nad tácy s vyváženým přídělem masa, zeleniny a rýže. Vedoucí jídelny byla dokocne od té dobroty a jako sladkou svačinu jim dopřála jahodové mléko v krabičce.

Christopher si nemohl nevšimnout, jakou rychlostí do sebe Hyunjin jídlo ládoval, ale když zaregistroval, že se na něj dívá, okamžitě přestal jíst. Zdálo se mu to, nebo se mu začaly oči lesknout trochu víc?

„Omlouvám se, od snídaně jsem nic nejedl," usmál se rozpačitě dlouhovlasý chlapec a několikrát rychle zamrkal.

„Však se nic nestalo, v pořádku," ujistil ho Christopher s nejmilejším úsměvem, který svedl.

Hyunjinovi cukly koutky v lehkém, trochu smutném úsměvu, načež v jídle pokračoval, ale znatelně pomaleji, než předtím.