[CZ] HIM (HyunChan)

V.

Hyunjin seběhl po schodech, když uslyšel domovní zvonek. Přitáhl si svetr blíže k tělu a otevřel dveře.

„Ahoj," usmál se na něj široce Seungmin, načež vstoupil dovnitř.

„Ahoj. Jsem rád, žes přišel," pousmál se vyšší a počkal, než se jeho kamarád vyzuje a pověsí si bundu na věšák.

„Jasně, však od čeho přátelé jsou?" zazubil se chlapec s rovnátky.

Hyunjin se tiše zasmál a zavrtěl nad ním hlavou. „Dáš si něco?"

„Zatím ne, dík."

Vyšli schody a usadili se na Hyunjinovu postel.

„Jak ti je? Je to lepší?" podíval se starostlivě na svého kamaráda Seungmin.

Hyunjin přikývl. „Už jo, asi jsem jen potřeboval být ten den doma. Konečně v sobě udržím jídlo," pousmál se.

Menší si povzdychl. „Myslel jsem, že tohle už máš za sebou..."

„To jsme dva, ale bohužel jsou ještě pořád dny, kdy v sobě neudržím ani čaj."

„Víš, co to způsobuje, abychom tomu mohli nějak předejít?"

Dlouhovlasý chlapec zavrtěl hlavou. „Vůbec netuším, a ani nevím, jak se vždycky srovnám. Díky bohu už v sobě jídlo drtivou většinu času udržím a doufám, že to tak i zůstane. Já už nechci zpátky, Seungmine..."

Seungmin ho chytil za studené ruce. „Nepůjdeš tam. Jak říkal Chris včera na obědě, pokud budeš cokoliv potřebovat, můžeš se na kohokoliv z nás obrátit, dobře? Nejsi v tom sám."

Hyunjin se pousmál a přikývl, načež si otřel uslzené oči. „Já vím. Děkuju."

„Všichni tě máme moc rádi," usmál se chlapec s rovnátky a svého kamaráda pevně objal.

„Já vás taky," ozval se vzlyk z jeho ramene.

„Klidně se vyplač, to je v pořádku," zamumlal Seungmin.

Vyšší přikývl a přitiskl k sobě menšího trochu více.

„To je Chris?" prolomil po několika vteřinách mladší ticho.

„Co?" nadzvedl vyšší hlavu a otřel si tváře.

„Ten náčrtek, co máš na stole," usmál se Seungmin.

„No, jo," pousmál se Hyunjin a sklopil pohled. Cítil, jak se mu červenají tváře.

„Líbí se ti, že?"

Vyšší přikývl a zčervenal ještě víc.

„Řekl jsi mu něco?"

Dlouhovlasý si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Ne, ještě ne. Vždyť se neznáme ani dva týdny, a navíc ani nevím, jak vnímá on mě. A víš, jak dopadl můj poslední vztah..."

Tentokrát byla řada na Seungminovi, aby si povzdechl. Položil svému kamarádovi ruku na rameno. „S naprostou jistotou ti můžu říct, že Chris není on. Neublížil by ani mouše, vážně. Právě naopak. Starostlivějšího člověka, než jeho, jsem snad ještě nepotkal."

Hyunjin přikývl. „Nejspíš máš pravdu. I když mě moc nezná, chová se ke mně... Nevím, jak to popsat, ale je hrozně hodný."

Mladší z dvojice přikývl. „Ještě aby ti ubližoval, to by mu neprošlo," zasmál se.

Vyšší se usmál. „Ne, doufám, že to nehrozí."

„Nemáte spolu zase v dohledné době doučování?"

„Zatím jsme se na ničem nedomlouvali, ale určitě bych se s ním rád zase sešel o samotě."

Seungmin pozvedl obočí a pousmál se.

Hyunjin gesto pochopil a těžce si povzdechl. „Fajn, rád bych s ním dělal něco jiného, než se učil angličtinu, ale to pořád nemění nic na tom, že nevím, jak on na tom se mnou je, chci říct, nevím, jestli mě nebere jenom jako kamaráda..."

Mladší z dvojice nad výrokem svého kamaráda jen nevěřícně zavrtěl hlavou. „Kámo, všiml sis vůbec, jak na tebe kouká? Je to tak očividný, že by si toho snad všiml i slepý."

„Vážně?" zamrkal překvapeně dlouhovlasý a odhrnul si vlasy z tváře.

„Takže sis toho nevšiml," zasmál se Seungmin. „Kouká na tebe jako na svatý obrázek."

Hyunjin cítil, jak se opět začíná červenat, ale usmál se. „To je milý."

„Až spolu budete, zkus ho někam pozvat, za to nic nedáš."

Vyšší se pousmál a zhluboka se nadechl, načež přikývl. Seungmin měl pravdu.

***

Když Seungmin odcházel, už byla tma a ještě větší zima, než předtím, a k tomu docela vydatně sněžilo.

„Jsi si jistý, že tu nechceš přespat? Našim by to nevadilo," nabídl Hyunjin.

Jeho kamarád zavrtěl hlavou. „Možná jindy. Navíc to odtud nemám zas až tak daleko."

Starší přikývl. „Napiš mi, až budeš doma."

„Provedu." S tím se otočil k odchodu.

„Seungmine?"

„No?"

„Díky, za všechno."

Seungmin se k němu otočil čelem a znova ho objal. „Nemáš za co. Dávej na sebe pozor."

„Díky. Ty taky."

Netrvalo dlouho a jeho kamarád se s ním rozloučil. Zamkl za ním dveře a chtěl se vydat k sobě do pokoje, jenomže ho přerušila jeho matka.

„Hyunjine, pojď se něčeho najíst. Vždyť jsi toho za dnešek nesnědl ani jako vrabec."

Hyunjin se tedy došoural do kuchyně a opřel se o linku vedle své matky, načež si složil roce na hrudi. „Jen... nechci, abych to zase vyzvracel, Za poslední dva dny mi to bohatě stačilo."

„Já vím, zlatíčko, ale musíš něco jíst. Tady, to by ti nemělo nic udělat," podala mu přiměřenou porci smažené rýže s kimchi.

„Díky, mami," usmál se a pomalu začal jíst. Musel se hlídat, aby nehltal.

„Co vůbec ten kluk, u kterého jsi byl na angličtině? Chris se jmenuje, je to tak?" zeptala se štíhlá žena, přičemž nabírala porci i sobě.

Hyunjin věděl, že se červená, ale snažil se zachovat klid. „Je trpělivý, všechno mi vysvětlil, a taky je tak hodný, až to bolí, jestli se ptáš na tohle."

Paní Hwangová přikývla. „Pojď se posadit ke stolu," pobídla ho, přičemž tak sama učinila. Počkala, než se její syn usadí, a pokračovala. „Ráda bych ho někdy viděla."

Nato se Hyunjin málem udusil soustem. „Mami, jsme jen přátelé, opravdu."

„To jsi o tom předchozím tvrdil taky, a podívej, jak to dopadlo."

Sklopil pohled a tiše si do úst vložil další sousto.

Jeho matka si povzdechla. „Podívej, mně je jedno, jestli se ti líbí. Potřebuju vědět, že se k tobě chová slušně. Nechci, aby ti ublížil."

„Já vím," zašeptal Hyunjin, načež pohled znovu zvedl. „Slibuju ti, že je neškodný. Určitě ho dřív nebo později uvidíš."

„Byla bych radši, kdyby dřív," usmála se paní Hwangová a pokračovala v jídle.

***

Po večeři se umyl a zavrtal se pod teplou deku s náčrtkem Christopherovy tváře. Prohlížel si, jak zachytil jeho krátké černé vlasy, vstřícné oči a hluboké ďolíky, které se objevily v jeho tvářích pokaždé, když se usmál. Přistihl se, že se usmívá. Zajímavé, že ho takto přitahoval někdo, s kým se znal sotva pár dní.