[CZ] HIM (HyunChan)

VI.

Christopher se přistihl, že se usmívá, když už z dálky rozeznal Hyunjina, který postával před školou se Seungminem. Přidal do kroku a připojil se ke svým dvěma přátelům. „Dobré ráno, jak se máte?"

„Zatím dobrý," odpověděl chlapec s rovnátky. Jeho dlouholetý kamarád souhlasně pokýval hlavou.

„Jak ti je, Hyunjine? Předevčírem jsi vypadal docela bídně," pohlédl na nejvyššího starostlivě nejstarší.

„Už je to mnohem lepší, díky. Nejspíš jsem se potřeboval jenom vyspat."

„To rád slyším. Chyběl jsi mi." Christopher si uvědomil, že vypustil z úst druhou větu až příliš pozdě. Začaly mu rudnout tváře a už se chystal na vysvětlování a omluvy, ale jemný dotek na jeho rameni ho zastavil.

„Ty mně taky," usmál se na něj Hyunjin.

Měl co dělat, aby se mu při tom úsměvu nepodlomila kolena. Ten roztomilý vřelý úsměv, který odhalil drobné ďolíky ve tvářích mladšího, opravdu patřil jenom jemu. Chtěl ho v tu chvíli umačkat v objetí a zulíbat mu tváře.

„Tak dobře, hrdličky, to by zatím stačilo," vrátil ho zpátky do reality se smíchem Seungmin.

„Přišel jsem o něco?" zeptal se Minho, který se ke skupince přidal jako obvykle poslední.

„K ničemu nedošlo," ujistil ho s širokým úsměvem Hyunjin. Christopher postřehl, že to nebyl ten stejný úsměv, který věnoval jemu, a pocítil jakousi sobeckou radost.

„Chrisi?" otočil se k němu dlouhovlasý, zatímco šli k hlavnímu vchodu.

Oslovený k němu otočil hlavu.

„Myslíš, že bychom se v pátek po škole zase mohli sejít na angličtinu?" poprosil ho se stejným štěněcím pohledem, který mu věnoval poprvé, když potřeboval pomoct. Jak by mohl tomu výrazu odolat?

„Jasně. V kolik končíš?"

„O půl třetí, poslední hodinu mám tanec."

Christopher přikývl. „Já o něco dřív, ale počkám na tebe," slíbil mu.

„Díky," usmál se na něj vděčně mladší.

***

Jak Christopher slíbil, v pátek na Hyunjina čekal. Sotva mu odzvonila poslední hodina, seběhl po schodech do sklepení, ve kterém se nacházela tělocvična. Pokud budou dveře alespoň trochu otevřené, nenechá si utéct příležitost vidět dlouhovlasého chlapce v akci.

Byly.

Nakoukl dovnitř. Hyunjina si mezi ostatními všiml okamžitě. To, jak elegantně se zdánlivě bez námahy pohybovaly jeho dlouhé končetiny, stejně jako zbytek jeho těla, bylo nepřehlédnutelné. S úsměvem sledoval každý jeho pohyb.

Netrvalo dlouho a jejich pohledy se setkaly. Christopher nemohl uhnout očima, ani kdyby chtěl. Hyunjin uzamkl jeho pohled ve svém a držel ho snad po celou dobu, kterou lekce trvala. Cítil jak mu vyschlo v ústech. Začínal si uvědomovat, že mladší chlapec si ho omotává... ne, už si ho omotal kolem prstu.

Z transu se probral teprve ve chvíli, kdy ucítil ruku na rameni. Několikrát zamrkal, aby se vrátil zpátky do reality, a vyhledal pohled dotyčné osoby.

„Ahoj," usmál se na něj Hyunjin. Byl zpocený. Krůpěje potu se mu kutálely z čela na ostře řezanou čelist, štíhlý krk a výrazné klíční kosti. Pramínky černých vlasů se mu lepily na tváře. Nasucho polkl. Uvědomoval si ten kluk vůbec, co s ním dělá? Tušil, že nejspíš ano.