Kapitola 1. Odjezd

24 1 0
                                    

Ahoj, já jsem Angie, je mi 16 let, bydlím v Londýně, mám morče, dva mladší sourozence a chodím do deváté třídy. Ano, teprve do deváté, protože kvůli jisté přísné paní učitelce, která už je nyní v důchodu, paní Winslowové, jsem v sedmé třídě propadla z matematiky a ona mi zakázala se zúčastnit reparátu. Teď jsme měli docela hodnou paní učitelku, která narozdíl od té předešlé, které vadil třeba i rozdílný postup, tahle nová, mladší, paní Cassatová, jede podle výsledků a vůbec se nezlobí, když je v příkladu použit jiný postup, pokud je výsledek správně, takže mi vychází již mnohem lepší známka, dvojka. Tenhle příběh ale není o mně a mém matematickém fiasku, i když se to už chvilku zdálo, že?

Někdo mi kdysi řekl, že nic není nemožné, když máte dost víry. Já už jsem ztrácela naději. Myslela jsem, že se nic k dobrému neobrátí a svět se bortí. Naše rodina nebyla ani vlivná, ani neměla styky. Naopak. Měli jsme sotva co jíst.

To ráno mělo být jako každé jiné.

Ale bylo to přeci jen jinak.

Ráno jsem se probudila jako první, udělala jsem si čaj a sedla si ke koláči, který mamka včera upekla. Ta se probudila hned několik minut po mně. „Ahoj, mami." Řekla jsem, vstala jsem ze židle a obešla jsem stůl, abych si sáhla pro batoh a vytáhla z něj malý papírek. Podala jsem ho mámě a ona se na něj podívala.

„Angie, co to je?" Zeptala se. „Papír na souhlas do školy."

Maminka se zatvářila velice smutně.

„Zlatíčko, ty dneska nepůjdeš do školy." Nasadila jsem nechápavý výraz. „Proč bych nešla do školy? Ve škole bude určitě docela sranda! No, píšeme pár písemek, ale bude určitě sranda!"

„Drahoušku, ty už nepůjdeš do té školy, do které chodíš." „A proč bych tam nešla? Mám tam spoustu kamarádů." Najednou jsem se zamyslela nad svou kamarádkou, jménem Rachel a svůj názor přehodnotila.

„No, dobře, je jenom jedna a taky není moje nejlepší, ale kamarádím s ní. Proč tam nemůžu chodit dál?"

„No, protože dle IQ testu, který jste psali minulý týden, si ředitel myslí, že máš nějaké schopnosti, které neodpovídají normám. Do té školy nepatříš. Tvé schopnosti podle něj neodpovídají tomu, jak jsme chudí. Vždyť se podívej, na náš byt."

Minulý týden jsme opravdu psali IQ test a já jsem byla mezi těmi, kteří měli podle slov naší třídní "zvláštní výsledek" a musela jsem si ho zopakovat. Poslechla jsem mamku a podívala se po bytě. Máma začala vykládat dál.

„Bydlíme v paneláku, máme ledničku, mikrovlnku, dostali jsme od státu pračku, od dědečka máme televizi, jako cenu za naše vítězství v té krajské soutěži nám paní starostka věnovala troubu se sporákem, stůl, který už je tak divný, jak je vratký a má jen tři nohy a tři postele. V jedné spíme já s tatínkem, ve druhé tvoji sourozenci a v poslední ty, a které nejsou ani hezké a nemáme dokonce ani dřevěnou podlahu."

Řekla maminka a poskočila pro demonstraci na dlaždicích, kterými byl náš byteček obložen.

„Jsem ráda, že jsme aspoň všichni pohromadě."

Sesunula jsem se ke stolu. Teď se máma rázně tyčila nade mnou.

„No ale mami, já tam dneska musím jít!" Najednou jsem si na něco vzpomněla. Ten papírek! Vstala jsem od stolu. „Jo a taky potřebuju do školy 150,- kč." „Na co, prosím tě, Angie!? Vždyť moc dobře víš, že peníze nemáme!" „Máme ve škole divadlo a já to musím zaplatit!" To zřejmě byla pro mámu poslední kapka. Je pravda, že moje máma, Zuzana Blacksmithová, byla velmi mírná žena, klidná jako beránek, ale na druhou stranu pevná jako Býčí skála.

„No, vidíš! Žádné peníze ti dávat nebudu! Nemáme žádné peníze! Proto nás ředitel poslal na jinou školu, protože jsi výjimečná. Moc výjimečná holka seš! Jsem ráda, že nám to aspoň zaplatil!"

„Ale mami, proč?" opáčila jsem opět já. „Angelino, Nebudu se s tebou dohadovat! Za chvilku přijede auto, aby nás odvezlo." Už hodně dlouho se nestalo, že by mě moje matka oslovila mým celým jménem.

„Ach jo! Já se tam vůbec netěším, nechci tam!" „Ale pojedeš, Angie, je to moje poslední rozhodnutí!"

Už jsem to nemohla vydržet.

„TATI!!!" zakřičela jsem nahlas. Slyšela jsem hlasité rány a za chvíli se do pokoje přiřítil táta i s malými sourozenci. Asi jsem vám o nich měla říct víc. Sourozenci jsou dvojčata a je jim sedm, a jmenují se Gabriela a Sebastian. „Co se děje!?" zeptal se táta. „Někdo je zraněn, nemocen!?" „Ne, Bobe, jenom naše dcera nechce jet na lepší školu." Táta si povzdychl, došel ke mně a odhrnul mi černé vlasy z tváře. „Drahoušku, já to s tebou proberu, pojď sem."

Táta mi položil ruku na rameno a sedli jsme si na mou postel.

„Musíme jet pryč odsud. Chtějí už po nás moc velké účty jenom za tenhleten dům! Až se odstěhujeme, tak tam nebudem muset nic platit!" „No ale to mě vcelku vůbec nezajímá! Já chci být se svými kamarády!" Táta svěsil hlavu a podíval se mi hluboce do očí. „Je mi líto, ale musíme jet. Za chvíli přijede auto..."

Najednou se ozval uši rvoucí zvuk našeho zvonku, který se rozlehl celým bytem. Zvonek vyděsil dvojčata a táta kvůli němu spadl z postele.

„Och, už jsou tady. Tak už pojedeme. Rychle, balte si věci." zvedl se táta ze země.

Hlasitě jsem si povzdychla. Ani jsem se nerozloučila s kamarády.

Škola živlůKde žijí příběhy. Začni objevovat