Já přísahám, že bych nikomu v životě nikdy neublížila.
Nicméně, do auta mě museli nacpat násilím, až se taxikář divil, co se děje a sousedi z našeho paneláku vykukovali z oken, aby zjistili, co se děje. Snad tam někoho mučí? Nebo se někdo dusí? Nebo někomu trhají hlavu?
Ne, jenom se někomu nechce odjet z milovaného domečku.
Hned, jak mě nacpali do auta a posadili mě na místo, řidič zamkl auto a obrátil se na nás.
„Jste připraveni, abychom už mohli vyrazit?"
„Ano!" Ozvalo se sborově od mámy, táty, Gabriely a Sebastiána.
„NEEEEEEEEE!!!" zavřeštěla jsem já. „MLČ, pojedem tam a žádný debaty!" zchladila mě máma.
Vyjeli jsme. Celou cestu nikdo nemluvil. Jeli jsme docela dlouho a vůbec jsme se nezastavili na nic k jídlu ani k pití. Museli jsme jet tak pět hodin minimálně. Taxikář nás i naše věci vysadil u velikého domu, který vypadal jako z nějakého sci-fi.
Dům:
„Tak, bando, tady zestárnem!" zahlaholil radostným hlasem táta. Pak už všichni šli dovnitř, se podívat. Jen já jsem zůstala venku a hodlala jsem říct, že budu spát radši venku než někde, kam ani nechci, ale pak jsem jen slyšela užaslé povzdychy.
„Panebože, tady to je obrovské! To není možný!" řvala Gabriela.
„Pojď se podívat, rychle!" zakřičela na mě máma.
S povzdychem jsem šla dovnitř, ale hned, jak jsem viděla to, co jsem viděla, pořádně jsem přehodnotila svůj názor na stěhování.
Dvojčata se rozběhla, aby zabrala nejlepší pokoje, nakonec jsme si prohlídli celý dům od půdy až po sklep. Byl strašně moderní a téměř vše bylo laděno do červené a černé. Můj pokoj měl dokonce dvě místnosti.
Obývák:
Kuchyň:
ČTEŠ
Škola živlů
FantasyAngie Blacksmithová je nevýrazná šestnáctiletá dívka, která nejspíš v dětství musela rozbít nějaké veliké zrcadlo, jelikož v životě ji potkávaly většinou jen samé trable - její rodina je chudá tak, že sotva vyjde s penězi, v sedmé třídě propadla z m...