Škola živlů

Kapitola 5. Zařazovací obřad

V přízemí byly čtyři tělocvičny – Alfa, beta, omega a delta. Byly v přízemí nejspíš ze stejného důvodu, jako v mé bývalé škole, a to, aby dupání bot, narážení míčů a různé sportovní aktivity neduněly přímo nad třídami a nevyrušovaly jiné hodiny.

V betě, omeze a deltě nikdo nebyl, ale z alfy se ozývalo brebentění desítek hlasů. Ne, moment. Ne desítek! Stovek! Možná víc! Vešli jsme a hlasy se postupně ztišily, jak jsme se s ředitelem a Leonou blížili k pódiu na konci tělocvičny. Zdálo se, že jednotlivé živly sedí po skupinkách na podlaze a vedle nich jejich učitelé. Ti, kteří stáli u skupin žáků, měli u nohou asi stopu vysoké pytlíky v různých barvách. Nejspíš barvách jejich živlů. Vedle pódia byly vyskládané židle, na kterých seděli další lidé bez uniforem. Zřejmě kantoři bez třídnictví a školní personál. Slyšela jsem, jak studenti skupiny, ve které na první pohled převažovaly dívky, a která byla v úplně zadní části tělocvičny, nadávají, že nebudou nic slyšet a vidět. Cítila jsem na sobě tak šest set párů očí. Vyšli jsme na pódium. Leona vyšla po schodech a všichni jsme se otočili k „publiku". Nejblíže seděly tři skupiny, mezi nimiž byla i skupina žáků v svítivě modrých tunikách s nápisem „LED" na jejich ramenou. Navzájem jsme si sebe povšimli s Jackem. Diskrétně jsme na sebe zamávali, a pak se věnovali dál tomu, co nás všechny čeká. To, co mě však znepokojovalo bylo, že před každou jednotlivou skupinkou byl černý lesklý podstavec. K čemu asi slouží? Na každém z nich byl malý zlatý štítek. Než jsem si štítky mohla přečíst, ředitel si odkašlal a začal mluvit.

„Je mi velkým potěšením představit vám novou spolužačku – Angie Blacksmithovou!"

Ozval se zuřivý potlesk.

„Nastupuje u nás do studia, zatím neznámého živlu, který poznáme již za několik krátkých okamžiků.

Ještě, než se ale odhalí, si zazpíváme písničku. Co jiného, než naši drahou školní hymnu?"

Ředitel Jenkins si vytáhl z hávu ovladač, a když zmáčkl tlačítko, ze stropu vyjela tabule, na které se postupně začala ukazovat slova.

„Ať jsi rak či lev, panna, nebo štír,
naše škola není jedovatý pýr.
My tvůj živel odhalíme v tobě
Odedávna v tobě pramení,
Ať to bude oheň, voda, drahokam,
To naše škola dá ti znamení.

Vzduch, či země, to je vcelku prosté,
Pokud na to ovšem hlavu máš,
Ať jsi boháč, žebrák, čaroděj,
šanci takovou jinde nepoznáš.

Ať jsi boháč, žebrák, čaroděj,
šanci takovou jinde nepoznáš!"

Všichni začali znovu tleskat.

„Ano, naše hymna, aneb jediná věc, kvůli které všichni opravdu chodíme na zahájení školního roku." Někteří studenti a učitelé se tomuto vtipu zasmáli. Jiní však byli nedočkaví a měli proč. Ředitel si totiž opět vzal slovo.

„Nyní, bez dalšího otálení, poprosím třídní učitele jednotlivých živlů, aby přinesly potřeby k zařazovacímu obřadu." řekl ředitel a pokynul rukou. Pak nechal ztlumit světlo a zatáhnout okna, ale ne úplně zhasnout.

Jednotliví učitelé popošli k černým podstavcům, vzali do rukou sáčky a jejich obsah začali vykládat na podstavce. Nestačila jsem se divit.

Okamžitě jsem poznala paní učitelku Frostovou, třídní učitelku ledové třídy. Vzala do rukou svítivě modrý třpytivý pytlík s vločkami a vytáhla z něj sněhovou vločku z ledu, asi deset centimetrů vysokou. Létaly kolem ní mráčky zimy a točila se. Už vím, proč nechal ředitel ztlumit světla a zatáhnout okna – aby byla vločka a nejspíš i ostatní věci z pytlíků vidět nejjasněji z celé místnosti.