Škola živlů

Kapitola 9. Dobré zprávy

Edward vstal a přišel ke katedře, s vyděšeným výrazem v očích. „Tak, Edwarde, pověz, copak si pamatuješ o starých keltech?

Jak ho paní učitelka zpovídala, Edwardovi, tak jako nám, došlo, že vůbec nic o Keltech nevěděl.

„No," řekla paní učitelka.

„to jsme si moc nepopovídali, Ede. Víš co? Protože je to první zkoušení po začátku školního roku, známku ti odpustím. Běž se posadit." prohlásila a Edward si šel s úlevným vydechnutím sednout na své místo. Zbytek hodiny už byl bez větších komplikací – zjistili jsme, že paní učitelka učí hlavně skrz dokumenty a literaturu.

Zazvonilo.

Paní učitelka O'Learyová zavřela knihu, ze které nám předčítala úryvek.

„Zbytek vám dočtu příště. Uvidíme se za dvacet minut v tělocvičně." paní učitelka odešla, a pak jsme se začali zvedat i my. „V tělocvičně?" zeptala jsem se Héefy, která seděla vedle mě. „Máme bojování s mečem." objasnila mi. Vysvětlila, že si každý na začátku hodiny vezme meč s otupěnou špičkou, a pak proti sobě cvičně šermujeme.

Přemýšlela jsem, jaké to asi bude, a přitom následovala ostatní do tělocvičny beta. Tělocvična alfa má prý normální vybavení jako každá tělocvična, tělocvična beta má vybavení na šerm, což jsou meče, kladiny a podložky, tělocvična delta obsahovala soubor prolézaček a různých opičích drah. Poslední, Omega, v té probíhaly rekonstrukce, které ji prý měly změnit na něco úplně jiného, o čem nikdo vůbec nevěděl, co to bude.

Paní učitelka přišla asi pět minut po zvonění a nesla krabici, ve které byly otupěné meče. „Meč by pro vás měl mít ideální váhu a délku. Podle toho vybírejte." řekla a my jsme se vrhli ke krabičce.

Pak jsme se měli rozdělit do párů. Skončila jsem s Andreou. Naučili jsme se tam docela zajímavé věci – že při duelu dáma zasahuje mečem první, nebo že při postoji je nutné mít vykročenou tu nohu na té straně, která je vaše dominantní.

Čtvrtá hodina byla poslední. To jsem nečekala, protože v mojí bývalé škole jsme měli za sebou pět hodin a dvakrát týdně odpolední vyučování. Tady to bylo jinak. Odpoledku jsme měli pouze v pondělí.

Zašla jsem si do jedné z restaurací, které se nacházely v pátém patře. U stolu jsem si sedla já, po chvíli si ke mně přisedl Jack a po další chvíli i Héefa s Andreou. „Tak jak se ti tu zatím líbí?" zeptal se Jack. „Dobrý, akorát jsem nečekala, že hned den po mně přijdou další studenti." odpověděla jsem popravdě. „To víš." řekla Andrea. „Zápis do naší školy ještě není uzavřenej a někomu trvá dlouho, než se vyřeší všechno, nebo než svůj živel objeví, či zjistí, že vůbec je schopný ovládat živly."

Po obědě jsem nasedla na první autobus a odjela domů.

Když jsem přišla, viděla jsem, že dvojčata ještě nejsou doma. Rodiče zrovna obědvali a bylo vidět, že táta je kvůli něčemu hrozně šťastný.

„Něco se stalo, tati?" zeptala jsem se. „Angie, dobře, že tu jsi! Dneska večer přijde na večeři můj nový šéf!"

„Táta si našel novou práci!" upřesnila máma. „Zaměstnal mě u sebe jako restaurátora. Stačí jenom každý den přijít do muzea čínského umění, které mu patří, a spravovat jednotlivé exponáty." vysvětlil táta. „Muzeum čínského umění?" žasla jsem. „Ten tvůj šéf musí být hodně bohatý, když si to může dovolit!" Táta přikývl. „Prý jedna z nejvlivnějších rodin tady ve městě. Jmenuje se Chang Hai-Long."

Tady táta ukázal na mě. „Jeho děti dneska přišly do školy živlů."

Přikývla jsem a potvrdila jsem mu, že je to pravda. „Tak si s nimi prosím nic zlého nezačínej. Mohlo by nás to stát v lepším případě moje místo. Dostal se některý z nich do živlu ohně?" „Jian-Hao, pokud si dobře pamatuju." Potvrdila jsem tátovi a on přikývl. „Ten je z těch jeho dětí nejstarší, takže pokud se s tebou nezačne bavit sám, nebo to nebude nutné, tak s ním vůbec nemluv, prosím. Nechceme mít problémy."

Přikývla jsem tátovi na souhlas a odešla do svého pokoje. Táta jel asi o půl hodiny později pro dvojčata. V pět hodin odpoledne nás všechny táta zavolal, abychom sešli dolu. „Tak." tleskl rukama táta. „Máme čas asi tak hodinu, než přijdou pan a paní Changovi. Pokud jde o oblečení, klidně zůstaňte v čem jste, domluvili jsme se s panem Changem, že to neuděláme tak moc formální, ale musíme připravit stůl."

V kuchyni jsme brali talíře, různé ozdoby a vše jsme dali na stůl, aby to vypadalo hezky. Připravili jsme sedm míst. Už jsme končili, když tátovi zazvonil telefon. Když si ho dal k uchu, řekl nám všem, abychom byli zticha a pochopili jsme proč – na druhém konci linky se nacházel pan Chang. Táta radši odešel do kuchyně. Moc jsme proto neslyšeli.

„Ano, pane Changu?... Ano?... Jistěže může, není to žádný problém...Ano, připravíme jedno další místo...Uvidíme se."

Táta se vrátil k nám. „Tak, přátelé, kamarádi, musíme nachystat jedno další místo u stolu. S panem a paní Changovými přijde totiž i jejich syn."

Když máma nachystala další místo, zrovna když táta položil poslední sadu příborů na stůl, u kterého teď byly čtyři židle na každé straně, se ozvalo zvenku chřupání štěrku a přibuchování zavíraných dveří luxusního auta, které právě zastavilo u nás před domem, kroky a zvonek.

Táta ihned šel otevřít. Ve dveřích stál postarší Asiat s krátkými černými vlasy, oblečený v černém roláku a modrých kalhotách, paní v krátké sukni a bílém sáčku a vedle nich byl ten kluk, který šel při dnešním zařazovacím obřadu jako poslední.

„Dobrý den, pane a paní Changovi." přivítal táta hosty a potřásl si se všemi třemi rukama. Pan Chang se usmál. „Myslím, že nemusíme začínat na tak formální úrovni. Říkejte mi prostě Hai-Longu. Tohle je prosím moje žena Bao-Li a můj syn Jian-Hao." Pozvali jsme Changovy ke stolu. Táta, máma, Sebastian a Gabča si sedli na jednu stranu, a mně nezbylo nic jiného, než si sednout proti nim, společně s Changovými.