Škola živlů

Kapitola 4. Jack

Znáte ten pocit, kdy vás něco sejme a vy absolutně nevíte, odkud to přišlo?

Já už ano.

Někdo mě srazil na zem, když běžel, protože nedával pozor na cestu. Když jsem se sbírala z podlahy, podívala jsem se, kdo to je. Byl to chlapec s krátkými blonďatými vlasy a zelenýma očima. Byl oblečený ve svítivě modré tunice, která měla na rameni napsané pouze jedno slovo.

„LED".

Také se začal zvedat.

„Promiň." řekl, jakmile viděl, co udělal. „Celou hodinu jsem strávil venku a teď se musím vrátit na záchod a dělat, že je mi špatně, nebo úča bude zase volat našim." Musela jsem se zasmát. „Ach, rozesmál jsem někoho? To je dneska můj první dobrý zážitek. Každopádně, vidím, že na sobě nemáš uniformu. Nejsi nová?" zeptal se chlapec. Pokývala jsem hlavou a řekla, že kvůli mně se bude konat to shromáždění v tělocvičně."

„Dost to bolí, ale neboj se, zranění ti potom dají do pořádku." řekl.

„Promiň, že to říkám takhle, ale dost mi nepomáháš." nakrčila jsem nos. „Teď ses měla vidět!" řekl chlapec a div se nezačal válet smíchy po zemi. „To byl prank! Vůbec nic to není. Vlastně bych se s tebou i vsadil, že až to budeš mít za sebou, budeš si to chtít zopakovat! No, já už musím běžet na ten záchod. Také se ještě jednou omlouvám, že jsem tě srazil. Vzhledem k tomu, že vím, že je velmi neslušné, když se muž zeptá dámy na jméno, aniž by se jí sám představil, já se jmenuji..."

„JACKU!!!" ozval se hlas za mnou, při kterém jsme já i hoch sebou oba trhli.

Otočila jsem se a za mnou stála neuvěřitelně krásná žena, možná pětadvacet let, víc ne. Měla světlemodré vlasy, které vypadaly, jako kdyby byly zakončené těmi nejtřpytivějšími ledovými krystalky, měla na rukou bílé huňaté návleky, modré rukavice a stříbrnou bundu, zpod které koukalo černé tričko. Dále měla na sobě černé kožené kalhoty a bílé sněhule.

„A sakra..."

„Kde jsi byl!? Říkal jsi, že je ti špatně!" řekla se zvýšeným hlasem. „Já se strašně omlouvám, že jsem se nevrátil, paní učitelko, ale bylo mi opravdu špatně a když se mi udělalo dobře, tak jsem vyšel ze záchodu a vidím, že tady stojí tady..."

Obrátil se narychlo ke mně a z výrazu jsem pochopila, že se mě ptá na jméno.

„Angie."

„... že tady stojí tady Angie a nemá na sobě uniformu, tak jsem se s ní zapovídal. Omlouvám se."

Učitelka se na něj podezíravě podívala, ale pak pokývala hlavou. Stejně jako já věděla, že to bude dost možná lež, avšak se zdálo, že paní učitelka je už jimi tak otrávená, že to vůbec neřeší. Takže si jen povzdychla.

„Neštvi mě..."

řekla a obrátila se ke mně a začala se usmívat.

„Tak ty jsi tu nová? A u pana ředitele jsi už asi byla, když se vyhlásilo to shromáždění, nemám pravdu?"

Přikývla jsem a také jsem se usmála.

„Teď už mě prosím omluvte, musím se jít nachystat na shromáždění. Doufám, že tě uvidím v ledu." řekla a odešla.

Počkala jsem si, než učitelka byla najisto z dohledu, a teprve pak jsem se obrátila k chlapci.

„Kdo to je?" zeptala jsem se ho. „Miyuki Frostová. Ochránkyně ledu a naše třídní učitelka." protočil oči s úsměvem chlapec.

„A já, jak už jsi mohla zaslechnout, jsem Jack. Jack Morinson. Jsem nejmladší syn starosty."

Omlouvám se, že to říkám takhle, ale ty vole! On je nejen průšvihář, ale ještě k tomu syn starosty města!

„Takže máš sourozence?"

„Jo..." řekl otráveně. „Nejstarší z nás je ségra, která si chvíle krátí lukostřelbou a pak brácha, který patří k fotbalovému týmu juniorů."

Fakt povedená rodinka... projelo mi hlavou.

Na chodbách se začali hemžit i ostatní studenti. Všichni měli uniformy – žlutá s modrým lemováním, žlutá s bílým lemováním, šedá s bílým lemování, šedá se žlutým lemováním, bílá s modrým lemováním, modrá s růžovým lemováním, hnědá se zeleným lemováním a spousta dalších. Jack si zřejmě všiml mého udiveného výrazu. Tvářila jsem se jako pětileté dítě v muzeu hraček. Spokojeně se uchechtl.

„Jo, tu budeš taky jednu potřebovat. Ale nejdřív tě musí do nějakého živlu zařadit! Na zařazování půjdeš s panem ředitelem. Kdo ví, možná se spolu uvidíme v ledu! Tak jo, já se s tebou, protože jak se koukám na hodiny, musíme být my ostatní do deseti minut po zvonění na přestávku v tělocvičně alfa, kde se bude zařazovat, loučím. Ahoj." rozloučil se Jack.

Chodba se znovu vylidnila. Všichni už asi byli v tělocvičně.

O chvíli později znovu zazvonilo. Ze své kanceláře vykoukl ředitel. „Angie! Jak vidím, jsi tady! Můžeme jít?" zeptal se a vyšel ze dveří. Za ním se plížila lvice. „Neboj se. Leona ti neublíží. Je vlastně docela milá, pokud ji něco nenaštve." řekl. Leona se připlazila ke mně a zavrněla. Její pán jí zřejmě rozuměl, protože řekl, že mi říká, že mě zdraví a že ji můžu kdykoli poprosit o pomoc.

„Tak pojďte, teď si musíme pospíšit."