Angie Blacksmithová je nevýrazná šestnáctiletá dívka, která nejspíš v dětství musela rozbít nějaké veliké zrcadlo, jelikož v životě ji potkávaly většinou jen samé trable - její rodina je chudá tak, že sotva vyjde s penězi, v sedmé třídě propadla z m...
Zvuk budíku nikdy nezněl tak slibně. Vstala jsem a nevím proč se mi na tváři hned rozjasnil úsměv. Vstala jsem a vypnula budík. Vyšla jsem z pokoje a šla jsem dolu na snídani. Tam ale nikdo nebyl, kromě...
„Guten Morgen, slečno Angie." pozdravil hlas. Lekla jsem se, protože ten hlas se silným německým přízvukem jsem vůbec neznala, tak jsem místo pozdravu jen chtěla vyštěknout něco jako kdo jste, nebo co tady děláte, ale ta slova se mi cestou na jazyk nějak vytratila.
„Dobrý den. Kdopak jste?" zeptala jsem se nakonec. „Jsem Helga Gertruda von Stauffenberg. Co si dáte k snídani?" zeptala se Helga, která zrovna na sporáku smažila vajíčka se slaninou.
„Dobré ráno. Á, Helgo, vidím, že jste už dorazila!" To do kuchyně přišel táta, již plně oblečen a připraven jet do práce. Táta si zřejmě všiml mého nechápavého výrazu. „Angie, tohle je Helga. Protože maminka i já budeme každý všední den až do večera v práci, Helga se tu postará, aby dům mezitím nevyhořel." To už znělo lépe. Podala jsem si s Helgou ruku a sedla si ke stolu. V tu chvíli přišli dolu i máma s dvojčaty. „Ach, právě včas, paní Zuzano, slečno Gábi, pane Sebastiane, už budu nosit na stůl!" usmála se Helga. Vyměnili si pozdravy.
Po snídani jsem si nahoře vyčistila zuby a šla zpátky do pokoje. Oblékla jsem si svou novou uniformu ohně a odešla na autobus.
Když jsem přišla do školy, šla jsem k chodbě, kde jsem včera viděla rozvrhy.
Čekal tam na mě tenhle rozvrh:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Prohlédla jsem si i ostatní rozvrhy. Vypadalo to, že češtinu měly naprosto všechny živly. Byla středa, takže jsem musela jít do učebny 400, kde jsme měli mít španělštinu. To bude dobře, protože jsem asi měla jít do třídy, kde je třídní. Učebna 400 byla ve čtvrtém patře, kam mě dovezl výtah. Učebna byla hned naproti němu, jaké to štěstí. Nejprve jsem trochu poslouchala.
Přiložila jsem ucho ke dveřím. „Tak se podíváme, co si pamatujete z minula." řekl hlas zpoza dveří. Zřejmě učitel. Chtěla jsem ze zvědavosti a ze slušnosti zaklepat, ale potom jsem si to rozmyslela, že budu ještě chvíli poslouchat.
Ozývalo se spousta zvuků. Znělo to jako když někdo vkládá do počítače, nebo rádia cédéčko. „LECCION UNO."
Ozvalo se velmi nahlas, až jsem musela hlavu odklonit. To, že to bylo nahlas, si asi uvědomil i pan učitel, neboť poté audio ztlumil. To už jsem nevydržela. Zaklepala jsem, i když jsem si nebyla jistá, zda mě slyšeli. Když nikdo neodpovídal, zaklepala jsem ještě jednou, tentokrát silněji.
Audio se zastavilo.
„Lily?" ozval se hlas učitele.
„Já myslím, že někdo klepal, pane učiteli." ozval se hlas těsně za dveřmi, asi z lavice. „Dále?" ozval se opět hlas učitele.
