Týna a kouzelné město Velinoc Kniha 1

království Abancua

Slunce se už uchýlilo ke spánku. Hvězdy se rozsvítily na tmavé obloze, jako světlušky. Došli ke konci území až k holé pustině. Všichni byli unavení, a tak Laura vytáhla svůj maskáčový stan akorát pro tři lidi. Všichni tři si vyndali spacáky a hodili jako šrot do stanu a batohy. Vešli do stanu (kromě Laury).

Laura se zamyslela. Věděla, že v této pustině není bezpečno. ,,Kdo chce jít na hlídku?" zeptala se, vešla do stanu a podívala se na Maxmiliána. ,,Půjdu já" řekl odvážně Maxmilián, ale Týna mu to nedovolila. Seděla...chytla ho za ruku a koukala na něj psíma očima. Cítila se s ním v bezpečí.

Maxmilián se lekl a pohlédl na ní. Nemohl jejím krásným roztomilým očím odolat a usmál se. Laura pochopila. Vzala si svůj meč a sedla si před stan. Maxmilián se opřel o svůj batoh a Týna k němu jako pes přiběhla. Lehla si na jeho břišáky. Nebyly tak svalnaté až by to bylo vidět, ale byly měkké jako malí polštářky. Maxmilián ji začal hladit po jejích hladkých umytých krásně tmavě hnědých vlasech. Všiml si, že si to Týna užívá a pomalu usínala. Pak ji začal lechtat malíčkem od jejího kulatého nosu až po zpocené hladké čelo. Týna se zasmála, až úplně usnula. Maxmilián ji dal pusu na čelo a Týna se znovu usmála, ale lásky plným úsměvem. Tolik ho milovala, že by obětovala za něj život.

Maxmilián ji opatrně hlavu položil na měkký spacák a odešel ven. Bylo vidět, že tento malý moment nezapomene. ,,Jak to jde?" zeptal se Maxmilián a zapálil oheň. ,,Jde to. Chce se mi spát, ale musím to vydržet." odpověděla unaveně Laura. Maxmilián vytáhl buřty a napíchl je na tenký klacek z listnatého stromu.

,,Chceš?" nabídl Maxmilián a podal ji upečený buřt. ,,Dám si" odpověděla a celého horkého buřta si narvala do pusy. Maxmilián se podíval dovnitř stanu a Týna tam pořád spala celá zachumlaná. Maxmilián za ní šel, vyndal z batohu péřovou bundu a přikryl ji.

Probouzelo se ráno. Slunce pomalu vstávalo a postupně vylezávalo ze své peřiny. Byl opět krásný den- žádný mráček.

Týna vstala a jako každý po ránu zívla. Vedle ní na kraji spal Maxmilián. Spal jako miminko v kolébce. Byl tak roztomilý, že se na něj nemohla přestat dívat. Pak ale zakroutila hlavou a vyšla ven. Slunce na její tvář hladilo svými paprsky a hřálo jako oheň.

Laura vstala hned po ní. Zívla až ji bylo slyšet přes celou pustinu. ,,Dobré ráno" zdravila Týna, ,,Dobré, dobré..." ,,Kdy vyrazíme?" ,,Po snídani. Doufám, že Maxmilián nebude spát dlouho, jinak ho tu nechám." zasmála se Laura. Holky už byly připraveny na cestu a čekaly na Maxmiliána. Pomalu vylézal po dlouhé chvíli ze stanu. ,,No konečně..." kroutila očima Laura. Maxmilián ji ignoroval a připavil se. Konečně vyrazili.

Přešli celou pustinu, spoustu lesů, vesnic až došli do království...Abancua...

Uprostřed stál bílý čistý palác se spousty bílo šedými věžičkami. Okna na věžičkách byla obdélníková a na vrcholku oken byl dán půlkruh. Před Týnou stál široký velký most ozdobený čistým zlatem. Pod palácem se nachází vesnička. Domečky byly postaveny dřevem a střecha z cihel. Okna čtvercová a dveře také dřevěná, ale z jiného stromu. Vedle vesničky tekla modrá lesklá řeka jako perla. Do království vedla písečná cestička. Okolo Týny létaly motýlci s tygřími křídly.

Týna tomu nevěřila, že něco tak kouzelného existuje a Maxmilián ji rukou omotal kolem pasu. Laura dala ruce na hrudník a usměvavě zakroutila očima.

Šli přes ten nádherný most až došli k paláci. Za mostem však nestál jenom palác. Okolo něho obklopovaly různé trhy a další domky. Nebylo to ale tak hezké jako ta vesnička u řeky. Pokračovali dál až se zastavili u brány. Mezi bránou stáli strážci. Byli vysocí a bylo jim vidět špičaté uši. Vlasy měly dlouhé až po ramena a barva vlasů svítila bíle jako bílý lesk. Nosívali světle zelené šaty s tmavě zeleným pláštěm jako jehličí ze stromu. Na krku plášť držel stříbrný brož, který měl tvar čtyřlístku. Jejich pleť byla bledá jako sníh a velice čistá. Oba dva strážci se jim blýskali zeleno modré oči. V ruce drželi zbraň podobnou oštěpu. Týnu a spol si je kontrovali očima.

,,Co potřebujete?" řekl jeden ze strážců klidně a soustředěně, ,,Hledáme tu klíč do kouzelného města Velinoc a mysleli jsme si, že se zeptáme Vašeho panovníka." odpověděla Týna, ,,Aha. Můžete prosím chvilku počkat? Pošlu tam fénixe." dodal druhý strážce a zavolal písknutím dvou prstů fénixe. Přilétl. Rostla mu pera s ohnivými barvami a zobák byl černý jako uhlí. Při letu plachtila dlouhá veliká křídla a ocas byl dlouhý jako ten oštěp, co drželi v rukou strážci. Strážce do neviděného ucha zašteptal správu a hned opět odletěl pryč do nejvyšší věže.

Za malou chvíli se velkou silou otevřela brána, ze které vycházela bílá mlha. Z ní vylezla...královna Abancua.

Vypadala podobně jako matka Příroda, jen měla žluté šaty a zlatou korunu, na které byly umístěny Avanturíny. Vypadala na osmnáct let. Vlasy byly černé a oči šedo modré. Její pleť zůstávala něžná a tváře růžové. Byla hubená a boky výrazné. Její úsměv hned ze smutné bytosti udělala šťastnou. Kolem pasu vyselo pouzdro se šípy a lukem. Na rameni stál stejný fénix.

,,Děkuji ti Ignisi." poprvé promluvila královna a Ignis odletěl pryč za krajinou. ,,Dobré odpoledne naši hrdinové. Pojďte dál. Už je pro Vás připraven jídelní stůl. Čeká nás dezert." pozdravila je královna a pustila je do paláce. V hlavním sále stál zlatý trůn, před kterým vedl červený koberec. Okolo trůnu stálo spoustu zbrojů, soch mýtických zvířat a stolů s židly. Mezi nimi vedly dřevěné dveře. Na koberci před trůnem stál prostřený stůl s osmi židly. ,,Posaďte se." poroučila klidně královna. Laura radostně se okolo sebe dívala na tu krásu. Maxmilián se hned hladově sedl na místo ke stolu a Týna překvapeným výrazem udělala totéž.

Po dezertu jim ještě čekala specialita šéfkuchaře. ,,Vlastně jsem se Vám nepředstavila. Já jsem Nisia Ferria, královna Abancua." ,,Já se jmenuji Týna a tohle jsou Laura a Maxmilián." ,,Těší mě" řekl slušně Maxmilián Nisie a ona se usmála. ,,Taky mě těší Vás poznat. Vy prý hledáte klíč, že?" vzpomněla si Nisia a zavedla je k trezoru do tajné místnosti. Řekla heslo asi latinským jazykem a otevřela trezor. Vyndala bronzový klíč ozdobený křišťálem a sklem. Předala jim ho jako posvátnou věc Týně a ona ho dala do batohu. ,,Děkuji Vám, veličenstvo." ,,Říkej mi Nisia." usmála se královna. Její úsměv připomínal matku Přírodu. ,,Můžete zde zůstat na noc, pokud chcete." ,,Ne děkuji. My půjdeme dál." odmítla Laura. Cestou je doprovodila Nisia. ,,Dalším předposledním místem je malá vesnička. Nevidím na mapě nápis." podívala se na mapu Týna. Vyšli z brány. Najednou začali občané panikařit. Lítali jako zplašené všude okolo a jeden z nich zakřičel na Týnu: ,,Je tady!...je tady!...to zlo!...on jí má!...to je konec světa!...to je konec!...

Nisia běžela k mostu a uviděla tam sluhy temnoty a...Čada! S nějakou příšerou. Příšera byla velká skoro jako ten palác. Vypadala něco mezi trollem a gorilou. Vypadala oslizně. Hlava byla kulatá a vrásky na čele hodně viditelné. Nos tvarem vypadala jako prase. Byla tlustá plných svalů a ruce velké jako jeden dům. Vše příšera ničila. Nisia strachem na příšeru hleděla. ,,Co to je za havěť?!" nevěřila Týna, ,,To je Glodiant! Je neuvěřitelně silný. Využívá se jako otrok, aniž by si to uvědomil. Dříve byl uvězněn v kameni v Groubovy jeskyni matkou Přírodou. Víc nevím, ale co je jisté, že Čada nezastavíme. Musíme odsud pryč! Já se je se strážci pokusím zastavit a vy ostatní občany odveďte odsud pryč." vysvětlila Nisia a se strážci běžela směrem k nepřátelům.

TO BE CONTINUE...