Týna a kouzelné město Velinoc Kniha 1

Groubova jeskyně

Čím blíž byli k vrcholkám hor, tím větší byla zima. Cesta je vedla obrovskými horami, které dosahovaly až k mrakům. Cesta byla strmá a ledovatá. Počasí jim nepřálo. Mraky obklopovaly celé nebe a slunce své paprsky ukrývala za mraky. Počasí bylo chladné. Týna se rozhlížela po okolí. Maxmilián jenom koukal neznámým pocitem do oblak. Při cestě však Týna zaslechla kroky, které byly slyšet za nimi. Týna se zpozorněně otočila: ,,Co to bylo?" ,,Nevím. Asi jenom zvíře nebo tak něco." řekl ji ujistěně Maxmilián. Šli dál, ale pak zase: ,,...křup!..."
,,Maxmiliáne, to nemůže být zvíře. Někdo nás sleduje." strachovala se Týna a opět se otočila za sebe. ,,Vylez!" vykřikla. Vylezlo to...byla to neznámá slečna.

Slečně vlály hodně tmavě hnědé rozpuštěné vlasy. Některé prameny vlasů byly nabarveny zlatou barvou jako slunce. Obličej byl celý poškrábaný, jako od nějaké šelmy a pod levým okem ji pomalu mizela malá modrá modřina. Oči byly hnědé, pomalu oranžové jako oheň. Pleť byla tmavá. Na sobě nosívala bojovné oblečení a kolem pasu jí na provázku visela čutora. Na zádech jí visel meč podobný jako dostal Maxmilián. Bylo vidět, že je to člověk, a ne jakákoliv jiná bytost.

S otevřenými ústy na ni koukala Týna a Maxmilián se na ní s velkým štěstím usmál. ,,Dobrý den Týno a Maxmiliáne.", Týna se na ni dívala tázavým pohledem," Aah...dobrý den?" ,,My se známe?" ,,Ne, jsem Laura Stone a jsem strážce a bojovnice Velinoc. Prý tam jdete." ,,Ano, ale musíme najít sedm klíčů. Teď hledáme čtvrtý.",,Aha. Nevěděla jsem, že se klíče musí hledat, aby jste se tam dostali. Já se tam dostanu i bez klíčů...no a kam jdete teď?" ,,Teď jdeme ke Groubovy jeskyni.",,A proč jste nás sledovala?" ,,Kvůli rozkazu královny a prosím, tykejme si. Mám to radši.",, Aha ", Nechápavě odpověděl Maxmilián."A mohla bych jít s vámi? Přeci jenom jsem bojovnice a strážce." Jo...proč ne?"

Vyrazili. Prošli hory a pokračovali ve vlhkých i teplých místech. Stromy přestaly být pokryty sněhem a tráva dodávala více zelenkavé barvy. Cesta už byla rovná a suchá. Všichni si odslíkli zimní oblečení a užívali si krásné jarní počasí. Pak se ale přihnal mrak a spustil déšť. Laura je zavedla k neznámé jeskyni a přečkali. ,,Co budeme dělat?",,To nevím. Tolik deště už dlouhá léta nebylo. Doufám, že to brzy přejde.",,Máte hlad? Já už docela jo" , řekl Maxmilián, "Měla bych něco mít." ujišťovala se Týna. Vytáhla tři housky namazané máslem a na to šunka a sýr. Podala jim. Všichni snědli půlku, aby si nechali něco na příště.,,A jaké to tam je v těch Velinoc? Je to tam opravdu kouzelné jak se říká?",,Ano, je tam spoustu čarodějů a čarodějnic, kouzelnických škol, pak jsou tam i jiné bytosti, třeba elf nebo trpaslík apod. A navíc ve Velinoc není žádná technologie. Jenom kouzla a příroda." ,,A ty něco dokážeš?",,Ano, ale ne rukama. Mám na to tenhle kouzelný meč." řekla plnou pusou jídla a vytáhla diamantově zářící meč s koženou rukojetí,"Dokáže se rozsvítit, když se blíží nebezpečí a jednou ranou může zabít nepřítele. Ale tento meč nemůže mít každý. Jen vyvolený bojovník nebo strážce Velinoc získá tento meč.",,Páni!" ,,Ale vždyť vypadá stejně, jako ten můj." , divil se Maxmilián a vytáhl svůj meč," Kde si ho vzal?", zeptala se překvapeným výrazem Laura,"Ve městě Hollow Night od matky Přírody.",,Opravdu?! Vy jste ji spatřili?!",,Ano, proč?",zeptala se nechápavě Týna," Ve městě Velinoc je matka Příroda jako naše bohyně a bývalá královna. Díky ní jsme získali moc, ale od jejího zmizení ji nikdo nespatřil, ale věříme, že se vrátí. Naposledy se zjevila před pěti tisíci lety! Zjevuje se jenom při vážných situacích...",vyprávěla jim Laura se vzrušujícím a vážným pohledem, "A co se stalo před pěti tisíci lety?",,Jenom víme, že před pěti tisíci lety zaútočil na nás černokněžník jménem Čad Mejrovec Litan! A to poprvé! Podruhé na nás zaútočil až před stemi lety, málem jsme prohráli. Není to tak dávno.",,A proč teda zmizela? Vždyť vás mohla ochránit!", vyptávala se netrpělivě Týna"To nevím. Den předtím, než na nás zaútočil a když jsem byla ještě prtě...",,Cože?! Ty už jsi na světě tolik let?",,Ano, ehm...dopovím to ano?...ehm...jsem viděla matku jak kouká do křišťálové koule, dívala se do budoucnosti. Pak najednou se smutným pohledem se otočila a zmizela. Z ní zůstala jenom bílá čistá květina jako sníh, kopretina, která dnes leží v hlavním sále v paláci ve Velinoc. Vstoupila jsem do jejího pokoje, vzala jsem květinu a běžela jsem za vůdcem strážců a bojovníků. Zpočátku mi nevěřil, ale pak prohlásil, že zmizela. Další den na nás černokněžník s překvapením zaútočil.",,Nám se zjevila když Maxmilián umíral a poté se ona zjevila a zachránila ho nějakým kouzlem. Pak nám dala dary a odešla.",,Zajímavé...proč vám?", ptala se přemyšlivě Laura,"To nevím." odpověděla Týna.

Přestalo pršet. Pokračovali tedy dál a narazili na podivuhodné místo. Malá vesnička a v ní malé dřevěné domky, z nichž vylézal kouř. Domky měly obdélníková okna a rámy oken byly nabarveny bílou barvou. Dřevěné dveře vypadaly světle a upraveně. Každý domek vlastnil pole a zahradu. Zahrady byly ohraničeny dřevěnými prkny. Cesta vedla uprostřed těchto domků. Cesta byla upravenně kamenná. Na vesničku koukali jako z dronu. Šli tedy dolů ze strmého kopce až došli k vesničce. Obyvatelé vesničky vypadaly jako lidé, ale s trpasličí velikostí a oblečení vypadalo chudé a trochu rostrhané. Ženy nosily jako účes uhlazený drdol nebo culík a na tom nosívaly mašli nebo květinu. Mužům vlasy nebyli vidět, jenom na hlavě nosili hnědo béžový baret.

Týna zavelela rukou a pokračovali po cestě. Obyvatelé si jich nevšímali a pokračovali ve své práci. Týna se rozhlížela. Muži pracovali na polích a ženy na zahradách trhali plevel a pečovali o své děti. Potom se jeden z mužů zeptal Týny: ,,Vy jste ti, co hledají klíče, že?" ,,Ano.", odpověděla mu sebejistě Týna," Tak pojďte za mnou. Vím, kde je.",,Dobře, tak nás k němu veďte." rozkazázala Laura. Vousatý muž přikývl a vedl je ke klíči. Ukázal na místo, kde se nachází: ,,Tam leží ten"Váš" klíč. Teď Vás tu nechám a já jdu zpátky do práce." dořekl přísně a odešel. Stáli před jeskyní a v ní velká tma, jako beze světla při úplňku. Okolo ní nic nebylo. Žádné rostliny, žádný hmyz ani žádní ptáci. Všude obklopovaly balvany a skály. Tráva byla hodně suchá. Místo bylo šeré a temné. ,,Maxi, mám strach!",bála se Týna,"Neboj, to zvládneme.", utěšoval ji Maxmilián a vzal ji za ruku a usmál se,"Já tu budu hlídat.", ujmula se Laura. Týna přikývla a s Maxmiliánem šla do tmy. Maxmilián zapnul baterku. Cesta je vedla přímo a hned za ní klíč visící se na skále. Došli k němu. Klíč byl skleněný ozdobený stříbrem a ametystem. Týna ho opatrně vzala (pustila od Maxmiliána ruku) a rozhlédla se, jestli se něco nerozpadá. Nic. Na něm byl opět papírek. Radši si ho dala do kapsy a klíč dala opatrně do batohu. Nebyli však jediní, kdo chtěl sebrat klíč.

Šli pohodovou chůzí. Laura na ně čekala. ,,Tak co? Máte ho?" ,,Jo, tady je.",,Výborně. A teď, pojďme dál. Kam nás další klíč vede?" , zeptala se Laura,"K dalšímu vede ke království Abancua." odpověděla Týna a pokračovali dál k pátému klíči.