Týna a kouzelné město Velinoc Kniha 1

Legenda o Maneter a sedm ginerů

Tříčlenná skupinka přešla hranice království Abancua a mířili na sever. Nikdo neví, co se bude dít dál. Všichni tři stále mají pomyšlení, že se temnota vrátí a zabije nevinné občany. Také se bojí, že nastane válka.

Najednou si Týna uvědomí, že na klíči, kterého vzala z Groubovy jeskyně, byl lísteček jako u každého klíče. Náhle se zastavila a začala se ihned hrabat v batohu. Maxmilián a Laura se na sebe podívají. ,,Co hledáš?" zeptá se nechápavě Maxmilián. ,,Hledám ten klíč z Groubovy jeskyně. Pamatuju si, že na něm visel lístek od M.A. Určitě na něm bude něco důležitého." odpověděla Týna a stále hledá klíč. ,, Mám ho!" zajásá Týna. ,,Přesně tak. Opravdu je na něm lísteček."

Týna ho otevřela a na něm bylo napsáno:

Legenda o Maneter a sedm ginerů.

Maxmilián se podívá na lísteček. ,,Hmm... Neznám..." ustoupí. ,,Ale já jo." vzpomíná Laura a opře si bradu o ruku.

Šli dál. Netrvalo dlouho a dostali se na kamenitou cestu, kterou obklopovala čistá plocha pokrytá zeleným kobercem. Nikdo nemluvil než se Maxmilián obrátí k Týně. ,,Týno, jakou budoucnost ti tvoje maminka ukázala?" zeptal se opatrně, aby ji nevystrašil ze své otázky. Týna se s vystrašenýma očima na něj podívala. Očima pohlédla na zem. ,,Týno, prosím." prosí Maxmilián. ,,Mně by to taky zajímalo." souhlasí Laura a koukne na Týnu. ,,D-dobře." koktá Týna. ,,No, ukázala mi, že za pět let celé město Velinoc zničí temnota a pokouší se zabít krále a hlavně královnu. Jsme tam my tři a Dora. Všichni utíkáme pryč, jen moji rodiče a strážci s temnotou bojují. Viděla jsem, jak nějaký černokněžník vyslal na mé rodiče smrtelný paprsek, a poté jak přede mnou rodiče leží a umírají. Brečím a brečím, ale musela jsem jít pryč do bezpečí. Než však jsem chtěla odejít, moje maminka mě chytla za ruku a šeptala do mého ucha. Co řekla si už nepamatuju. Vše se poté před mýma očima objevili známé obličeje - Erik a Čad. Pak povstala tma. Jenom jsem slyšela hlas, jak mě volá. Hlas jsem nerozeznala. Nakonec ještě před probuzením jsem viděla tebe, Maxmiliáne. Běžela jsem za tebou tě obejmout, vše ti říct a uklidnit se z celé té situace. Jenže si to nebyl ty. Byl to Erik..." začala Týna plakat, ale dopoví. ,,...Hned jsem ustoupila, ale chytil mě a jeho obličej byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech. Cítila jsem v sobě nepříjemné napětí. Políbil mě do vlasů a usmál se. V tu chvíli jsem se vzbudila. Tlukot srdce bil jako nikdy předtím a strach sílil. Pak si přišel ty, Maxi."
Týně se začaly klepat ruce a nohy. Maxmilián se s Laurou na sebe opět podívali, nečekali to.

Týna se zastavila, aby se její tělo uklidnilo. Maxmilián ji pevně objal a zavřel oči. Bylo mu moc líto, co se jí přihodilo. Spustila se mu jedna slza. ,,Ochráním tě před ním, neboj." slíbuje jí Maxmilián a políbil jí do vlasů. Přidala se Laura a na druhé straně jí objala.

Týna už se přestala klepat a slzy téct. Pustili jí a šli dál. Maxmilián jí chytil za ruku. ,,Tak tohle...jsem nečekala." zákroutí hlavou Laura. Maxmilián kývne hlavou na souhlas. ,,A zdálo se mi to dvakrát, takže je tu pravděpodobnost, že se to stane." pokládá teorie Týna. ,,No to snad ne. Žádnou válku a ani nic podobného nechci. Stačí mi, že už se to jednou stalo, když ještě matka Příroda vládla..." ,,Jednou nám to stačilo." napomenula ji Týna s úsměvem. Všichni se zasmáli.

Náhle se zastavili. Před nimi stála chatrč, kousek vedle od cesty. ,,Tady přespíme." ukázala na chatrč Týna. Vstoupili do ní. Před nimi bylo ohniště. Maxmilián se spáleného dřeva dotkl. ,,Ještě teplé. Někdo tu před náma byl." oznámil Maxmilián. ,,To není dobrý. Možná bychom měli jít dál." pochybuje Týna. ,,To ne. Přespíme trochu popodál. Není moc dobré chodit po tmě. Bůhví, co se tu v noci pohybuje..." všichni přikývli na souhlas. Dál od cesty postavila Laura svůj velký stan pro tři a rozdělala oheň. Sedli si na zem a čekali, co bude dál.