Týna a kouzelné město Velinoc Kniha 1

Trpamonlie

Z krají za horami vylézají červánky jako sluhové, kteří vytahují sluníčko až nad hory. Slunečnice na polích rozkvétájí a zvířátka v lesích a na polích se probouzejí z dlouhé noci.

Týno....Týno....už na tebe čekám...

Týna se hned vystrašeně zvedla a podívá se na sebe. Ruce bílé jako sníh až se jí klepou. Vlasy rozcuchané jako kdyby nikdy nevstala z postele. Nohy zmrzlé až po konečky prstů. Klepala se celá z noční můry.
Rozhlíží se. Maxmilián a Laura nikde.

Maxmilián rozepne stan a s úsměvem nese na dřevěném tácku čaj s kroasanem a vedle rozkrájené jablko. Týna si někdy v tyto momenty řekne Kde to jídlo bere?
Když ale uviděl Týnu jak se třese zimou a strachem, celou bílou, okamžitě mu na obličeji naskočila starost a sedl si k ní. Snídani položil na kraj stanu a pevně ji objal. Vzal deku, která mu ležela pod nohy a přikryl jí. ,,Co se stalo?" starostlivě se ptá Maxmilián. Laura netušící venku brousí svůj meč. ,,Zdál se mi zase ten sen. Nedokážu na to přestat myslet. Tentokrát to bylo více do detailu, ale stále jsem neslyšela, co mi m-mamin-nka řek-kla. A-a...Erik mě vzal do svého pokoje, nejspíš někde v pekle, to n-nevím a..." Týně se spustily slzy. Maxmilián ji jemně pohladil po tváři a kývl, aby pokračovala. ,,...On mě nazval jako svojí královnu a-a řekl mi, že na mě čeká a-a, že si mě kdyžtak najde..." to už Týna nezvládla a slzy nechala téct až její hlas se chvěl. Laura zpozorněla a šla se podívat, co se ve stanu děje. Uviděla jak Týna brečí jako kdyby ji někdo blízký umřel. Její ruce se stále třásly strachem a její rty se klepaly, že nemohla mluvit. Nemohla ani moc polapit dech, jak její pláč ji vyčerpává. Než se vyděšeně Laura chtěla na něco zeptat, Maxmilián vykřikl: ,,Přines prosím kapesníky." Laura rázem zmizela.
Týna rukama objala pevně Maxmiliána kolem krku jako kdyby ji chtěl někdo ublížit a ona se tímto způsobem chrání. Uplakaný obličej položila na Maxmiliánovo levé rameno a tělem se k němu přitiskla. Maxmilián jednou rukou objímá Týnu a druhou vzal čaj a podal ho Týně. Týna čaj vzala a pomalu se napila a opět podala Maxmiliánovi. ,,Děkuji..." vydechla a dekou se více přitulila jako malé mládě, které se tulí k mamince. ,,To bude dobrý, už na to nemysli. Nemysli na něj, jsem tady." šeptá ji do ucha Maxmilián a hladí ji po vlasech. ,,Tady je kapesník." hlásí Laura a podala ho Maxmiliánovi. ,,Co se stalo?" nechápe Laura. ,,Noční můra. Opět ten sen akorát proč pláče je to, že Erik...no..." sklopí oči Maxmilián a Laura vyděšeně podá Týně opět čaj.

Týně už bylo líp. Její pleť se vrátila do opálené barvy a už se tolik neklepala. Potůčky z očí přestaly téct. Začala mít hlad a poprosila o kroasan a Maxmilián s velikou radostí ho podal. Už se začala smát. Maxmilián ji políbil na její jemné rty a Laura, jak jinak, protočila očima. Týna si toho všimla. ,,Ty snad žárlíš?" zasmála se Týna. ,,No, tak trochu." přiznala se Laura. ,,Proč?" ,,No, protože mi tohle chybí." ,,Ahaaa...tak povídej svůj romantický příběh." usmála se Týna a pomalu popíjela čaj. ,,Před dvěma lety jsem ještě trénovala na strážce a bojovkyni Velinoc. Byli jsme rozděleni do pěti týmů. Já jsem se s nikým nebavila, neměla jsem to zapotřebí, ale pak jsem potkala svoji lásku na první pohled. Jmenoval se Nick. Špinavý blond, ale trochu vlasy do hněda s lesními zelenými oči. Rty do červena a jemné měkké, zkrátka dokonalé. Výrazná čelist a tělo opálené a svalnaté až přes tenké tričko byl vidět každý sval. Byl napůl elf a napůl člověk. Jeho schopnosti posílily armádu, ve které byl. Dokázal vždy se trefit do srdce nepřítele a sluch měl na desítky kilometrů. Na veřejnosti příjemný laskavý...zkrátka dokonalý. Byl to nejúspěšnější bojovník ve Velinoc. Jednou mě vzal do hospody a ano, my bojovníci při volném čase chodíme do hospody na pivo. Já si vždycky dávám Nočešku, nejkvalitnější pivo ve Velinoc vyrobeno ze vzácných rostlin. Ono je to taky dost drahé. No a já s Nickem jsme byli v hospodě U Krále. Nejlepší hospoda ve městě. Tam jsme se začli seznamovat, každou středu jsme tam chodili. Pak to začalo být čím dál tím hlubší. Po roce mě požádal o ruku a já to samozřejmě přijmula. Plánovali jsme velkou budoucnost, ale týden před svatbou začala válka mezi temnotou a dobrem ve Velinoc a on...to nepřežil." ,,To je mi moc líto." ,,Neviděla jsem ho umírat. Snažila jsem se ho chránit a on mě, ale nedokázala jsem ho chránit...moji rodiče potřebovali pomoc...chtěla jsem, aby šel se mnou, ale neviděla jsem ho..."
Týna Lauru objala a Maxmilián vyšel ven.