V PASTI OSUDU (DOČASNĚ POZASTAVENO)

Část 6

Diana se rozhlédla kolem. Bylo ticho. Nikde nikdo.

 Napadlo ji, že on již jistě bude dole, a bude si moci vzít své oblečení. Vzala za kliku. Bylo zamčeno. 

Zamračila se pro sebe a zaváhala. Nic jiného jí nezbývalo. Co měla dělat? Sedět, a litovat se? To nebyl její styl. 

Sešla dolů, a před dveřmi obývacího pokoje, ještě zaváhala. Pak ale vzala za kliku, a statečně vstoupila dovnitř. 

Čtyři páry očí, se na ni udiveně zadívali. Vilma s Rosalií. Elvíra, služka, která připravovala stůl k večeři, a on. 

„Co se ti stalo, děvče?" řekla Vilma, značně překvapeně. 

„Já..., totiž..." vykoktala. Pod jeho pronikavým pohledem, se ji podlamovali nohy, „nemám co na sebe. Všechny moje věci, jsou od bláta a...," zadívala se do jeho tváře a polkla.

 „A vaše motorkářské oblečení, včetně vašich kalhotek a podprsenky, se válí v mé koupelně na zemi." Dokončil za ní, když zmlkla. Pohled na ní, zabalenou jen v saténově bílém prostěradlu, byl úchvatný. Světlo, prosvěcující tenkou látkou, mu naskytovalo krásný výhled. 

„Zamkl jste si pokoj!" vydechla Diana, aniž by přemýšlela. 

Adrien povytáhl obočí, ale zřejmě mu došlo, o čem přemýšlí. Ale nějak se mu líbilo, ji dráždit.

 „To proto, aby vás nenapadlo, použít znovu můj pokoj. Nerad bych vás po té našel ve své posteli." 

„To se nikdy nestane!" vyprskla proti němu, „nemusíte mít obavy. U vás v posteli, jistě nikdy neskončím!" Zamračila se na něj tak, až měl co dělat, aby se nezačal smát. 

 „Mimochodem..., jmenuji se Adrien," řekl po večeři, u které se nikdo, neodvážil říci ani slovo. Dokonce ani Rosalie. I ona, cítila, že se mezi nimi, něco děje, „Adrien Kenyon Kyngsley."

„Ano. To mě bohužel došlo." Zašklebila se na něj. 

„Vaše míry?" řekl najednou. 

„Míry?!" vytřeštila na něj oči, „ucházím se o práci guvernantky, pro vaši dceru. Ne o místo vaší milenky!" 

 Ve tváři mu zacukalo a mírně se k ní naklonil. 

„Vaše míry!" řekl zcela klidně, ještě jednou, „postarám se vám o nějaké oblečení. Nechci, abyste tu kruci, poletovala nahá. I když, vám to tak evidentně vyhovuje!"

 Diana zalapala po dechu. Ten chlap ji vážně vytáčel. Byl nesnesitelný. I když si musela přiznat, že dosti hezký. Ještě nikdy se jí nestalo, aby se ji tak rozklepala kolena, když se na ní nějaký muž podíval. 

Ale najednou ji došla slova. Jen pohodila vzdorovitě hlavou, a zčervenala. Nehodlala mu sdělit ani za nic, rozměry svého poprsí.

 „No nevadí," pronesl do ticha, a změřil si ji pohledem, „myslím, že to dokáži odhadnout. Viděl jsem dost. Mimochodem, velikost vašeho motorkářského oblečení, se s vaší postavou, rozchází nejméně o dvě čísla."

 Diana zalapala po dechu. „Vy..., vy..., co si kruci myslíte?" vyprskla rozzuřeně, „že mám velký zadek a ..." 

Po tváři mu přelétl úsměv. Líbila se mu, když se čertí snad ještě více.

„To jsem neřekl. Řekl jsem, že velikost vašeho oblečení, se rozchází s vaší postavou," v jeho modrých očích, to zajiskřilo, „a i když vy si evidentně myslíte, že máte velký zadek, i větší poprsí, já s vámi váš názor nesdílím. Protože přesně tak, to mám rád." Zamrkal a zvedl se ze židle.

 Diana otevřela ústa, aby mu odpověděla, ale hned je zase zavřela. Cítila, že je rudá až ke konečkům vlasů. 

A Vilma cítila, jak ji hřeje u srdce. Již dlouhých pět let, ho neslyšela tak mluvit. S takovým zájmem. Líbila se mu, to bylo zcela evidentní. Ale poznala, že i Dianě, není její vnuk také lhostejný.