V PASTI OSUDU (DOČASNĚ POZASTAVENO)

Část 14

Adrien se překvapeně díval na klečící dívku před sebou. Diana stále ještě klečela, a měl pocit, že se i lehce třese. 

Její upřímnost, mu vrazila dech. Zrovna tak, jako upřímnost jejího bratra. Však právě proto, si ho tak oblíbil.

 Konečně k němu vzhlédla. Pak se postavila, chvíli se mu dívala do očí, a pak bez jediného slova, ze sebe stáhla mokré tričko. 

Adrien zalapal po dechu. Jeho oči, automaticky sklouzly k jejím prsům. Polkl. Takové vzrušení, nezažil již dlouho. Byla nádherná. Její prsa, byla přesně taková, jak to měl rád. Byla obdařená, to si musel přiznat. 

Sklopila zrak, pod jeho pohledem, a zčervenala. Nevěřícně zatřásl hlavou. Uvědomil si, její statečnost a přímost.

Byla panna, nezkušená a snad i mužem nepolíbená, a sama se mu zde nabízí. Ta skutečnost byla opravdu k neuvěření. Touží po něm? 

Zhluboka se nadýchl. Jeho penis, byl pod tenkou látkou teplákových kalhot, již zcela patrný. Všiml si, že její oči zabloudily tím směrem, a zčervenala ještě více. 

„Já..., já..., nevím, jestli to dělám dobře..." zašeptala, když si všimla, že se stále nemá k nějaké reakci, „ještě nikdy, jsem nic takového, žádnému muži neřekla, Adriene, ale já..." polkla, „toužím po tobě."

 Adrienovy již se dech, zcela vymkl jeho kontrole. Měl pocit, že se mu nedostává dostatek vzduchu do plic. Stál, neschopen slova ani pohybu, a cítil se jak před zhroucením. 

„Diano, já..." vypravil ze sebe konečně, „nemůžu zapírat. Toužím po tobě, ale nemůžu..., já..." z hrdla se mu vydral beznadějný sten. 

Tak moc ji chtěl. Tak moc ji miloval, a toužil po ní. Ale měl strach. Představa, že se od něj s opovržením odvrátí, ho zcela drtila. 

„Proč?" zašeptala, to jediné slovo, a v jejích očích byla skoro zoufalá otázka.

 „Ty nevíš..." zavřel oči a zamrkal, aby zahnal slzy, deroucí se mu do očí.

 „Vím vše, Adriene," slyšel její hlas, „Rosalie mi pověděla, o tvém zranění. A myslíš si tedy o mně, že jsem jen povrchní? Nevěříš mně? Nebo sobě?" 

Konečně se na ni podíval. Několik dlouhých a nekonečných sekund, ji hltal pohledem. A sám sebe přesvědčoval k tomu, aby to nedělal. Jen jedinkrát, za tu dlouhou dobu se stalo, že ho nějaká žena, viděla takto. A podobný výraz jejích očí, už by nechtěl nikdy zažít. 

„Adriene." Její tichý, toužebný hlas, se mu dostal až do morku kostí. Nahlas zasténal. Stiskl pevně čelisti a sevřel ruce v pěst. 

Pak se na ní pomalu šíleně podíval, a hnul se směrem k ní. Zakroužil v její tváři, a popadl ji do náručí. 

Ještě několik chvil jen stál, držíc ji v náručí, a doufajíc, že snad jeho rozum, zvítězí nad jeho srdcem. Ale marně. 

Pomalu se hnul směrem ke dveřím a vykročil s ní po schodech nahoru. A když si položila oddaně hlavu na jeho rameno, věděl, že je ztracen.

 Již nedokáže couvnout. Již se nedokáže vrátit zpět, i kdyby chtěl. 

******

Tak další kapitola je zde. Doufám, že se líbí. 

Děkuji za hvězdičky a komentáře, ty vždy potěší.

Jen jsem se chtěla zeptat..., mám v plánu dnes tak tři kapitoly. Prosím o názor, čeho byste si přáli.

Děkuji.