Why should i?

-9-

„Myslíte si, že se probudí?" řekne vzdáleně nějaký hlas.

„Nestraš! Určitě se probudí. Snad," ozve se druhý hlas.

„Jak jako snad? Co když ne!"

Pomalu otevřu oči a uvidím před sebou hned několik tváří. „Co se stalo?" zeptám se zmateně.

„Díky bohu že ses vzbudila!" oddychne si Emma.

„Víš, jak jsme se o tebe báli!" vykřikne s úsměvem Beth.

„Omdlela jsi. Jak se cítíš?" pousměje se Luna.

„Třeští mi hlava," zasténám, „Jak dlouho jsem spala?"

„Pár hodin. Vedoucí nás donutili jít dál i potom, co jsi omdlela a my jsme celou dobu nevěděli, jak na tom jsi," protočí očima Emma.

Zkusím se zvednout z lůžka na ošetřovně, ale ruce Luny mě zastaví. „Musíš odpočívat a dneska už nebudeš nic dělat. Taky budeš muset spát tady," soucitně se na mě podívá.

„Vždyť mně je dobře. Můžu už jít normálně na chatku," protestuju.

„To řekla zdravotnice, my s tím nic dělat nemůžeme."

Frustrovaně si povzdechnu a zavřu oči.

„Tak my tě tady asi necháme odpočívat. Jo a přinesla jsem ti sem pár tvých věcí, kdybys něco potřebovala," mrkne na mě Emma a já děkovně přikývnu.

***
Po odchodu holek přišla zdravotnice, která mě zkontrolovala a pak mě nechala samotnou. Trochu jsem si pospala, četla si knížku, ale pak už mě to tu fakt přestávalo bavit.

Podívala jsem se do vedlejší místnosti, jestli tam někdo není, ale vzduch byl čistý. Potichu se vyplížím ven s knížkou v ruce a zhodnotím situaci.

Do chatky nemůžu, protože by mě mohl někdo vidět, což vlastně vylučuje všechny ostatní možnosti v táboře. Už se chci vrátit zpátky, když můj pohled spočine na lese vedle ošetřovny. Kouknu se kolem sebe, jestli někoho nezahlédnu, ale nikdo tu není.

I když bych chtěla, tak běhat nemůžu kvůli mému úrazu, ale i tak se snažím jít co nejrychleji. Začínám se vzdalovat od tábora a chci najít nějaké hezké místečko na čtení. Radši budu číst v přírodě než na nějakém zdravotnickém lůžku.

Vtom uvidím snad to nejvíc perfektní místo. Přede mnou se tyčí do velké výšky obrovský strom. Má dlouhé kořeny, které se rozprostírají po půdě pod ním a jeho listy mají snad tu nejhezčí zeleň. Větve jsou široké a dlouhé.

S ohromeným výrazem vykročím vpřed, abych na něj mohla vylézt. Jako malá jsem lezla na stromy pořád, takže v tom mám nějakou tu zdatnost. Opatrně nakročuji na mohutné větvě, až se dostanu do trochu větší výšky, ale nic nebezpečného.

Šťastně vydechnu, jakmile spatřím nádhernou krajinu přede mnou. Očividně tábor není tak hluboko v lese, protože právě teď vidím různé louky a pole, které sahají až bůhví kam a to jsem šla od tábora třeba jen patnáct minut.

Usadím se a otevřu moji milovanou knížku. Samozřejmě že je o lásce. Baví mě o ní číst, ale nevím, jestli bych ji chtěla zažít.

„Ellie?" Skoro spadnu dolů, z toho jak jsem se lekla.

„Emmo! Mohla jsem si zase ublížit, musíte mě všichni přestat strašit," zasměju se a Emma se mnou. Začne lézt za mnou, což mi ani nijak nevadí. Emmu mám asi nejradši z holek. Sedne si vedle mě.