Why should i?

Prolog

Jdu domů a jenom se koukám kolem. Lidé pospíchají domů za... ach takové klišé. Všem je vedro, protože je červen a začíná být už pořádné teplo.

Všichni se těší už na chládek doma. Já už se taky moc těším. Hlavně na náš bazén.

Konečně odemykám branku od našeho pozemku a jdu rovnou zahradou směrem na terasu, kde mamka připravuje oběd.

„Ahoj. Jak ses měla?" přivítala mě mamka. „Tak jako vždy. Totální nuda," odfrkla jsem si a batoh hodila někam dovnitř domu.

Usedla jsem za stůl a začala jíst to vynikající jídlo.

Najednou mamce zazvonil telefon, takže ho zvedla a odkráčela za roh.

„Dobrý den. Ano, vím o tom. To by bylo úžasné! Ale co bude s... Dobře, ale nebude moc nadšená," s tímto hovor zavěsí a vrátí se ke stolu.

„Mám dvě zprávy. Jedna je dobrá a druhá špatná, kterou chceš slyšet jako první?" To mě trochu znervózní. „Asi tu špatnou?" odpovím otázkou.

„Podle mě to až tak špatná zpráva není, ale tobě se asi nebude už tolik líbit, jelikož pojedeš na tři týdny na tábor," smutně se usměje. No to teda v žádném případě. Já nikam nejedu.

„Cože?" podívám se na ní nevěřícně.

„Ta dobrá zpráva je, že pojedu na tři týdny do Francie kvůli práci a zaplatí mi hodně peněz. Je to úžasná příležitost! Vždyť víš, že jsme na to všechno sami a tohle by nám mohlo opravdu pomoct. Bohužel nemůžeš jet se mnou, takže ti zařídili místo v jednom vyhlášeném táboře," dopoví svůj monolog.

„Ale mami! Přece mě v sedmnácti letech nemůžeš poslat na tábor! Já jsem za tebe fakt moc šťastná a přeju ti to, ale nemohla bych prostě ty tři týdny zůstat doma? Zrovna já tu žádné párty mít nebudu a budu si užívat tu samotu. Prosím!" Povzdychne si a zavrtí hlavou.

„Nejde to. Nemůžu tě tu nechat samotnou a není nikdo, kdo by tě mohl pohlídat, je mi to líto," smutně se na mě usměje. Tohle je tak nefér! Já měla svoje plány, které zahrnovaly spánek, čtení, jídlo, filmy a bazén. Měly to být poklidné prázdniny. Hlavně to trvá tři týdny. Tři!

„Tábor začíná v pondělí, první týden v červenci. Přepošlu ti ten web, aby sis to mohla vše projít. A neboj, určitě to bude zábava a najdeš si třeba i kamarády!" Nad tím posledním se zašklebím a zavrtím hlavou.

„Dobře. Nějak to přežiju. Dělám to hlavně kvůli tobě," vzdám se nakonec. Mamka mě obejme a poděkuje mi.

Do čeho jsem se to zase připletla.