Why should i?

-12-

„Lidé jsou vyděšení a vy máte momentálně za úkol postavit vhodné útočiště, které nezničí padající úlomky velkého asteroidu. K dispozici máte všechno kolem sebe v lese a časový limit je půl hodiny. Vyhrává tým, co bude mít nejbytelnější obydlí. Hodně štěstí." Už jsem skoro zapomněla, že mají hry nějaké téma, jak jsem se jich už dlouho neúčastnila.

Jdeme dál ode všech a snažíme se najít dobrou plochu pro naší stavbu. Nakonec se usadíme na nějakém rovnějším místem a začneme hledat různé předměty, co by se mohly hodit.

Uslyším za sebou kroky a letmo se otočím, čehož jsem pak litovala a radši jsem dělala, že jsem hrozně zaneprázdněná šiškou přede mnou.

„Ellie?" Sakra.

Otočím se na něj a snažím se, aby můj úsměv vypadal co nejvěrohodněji, ale spíš to vypadá, jak kdybych snědla citrón.

„Wille! Jak se máš?" Koukám se všude možně jen ne na něj. Mírně přivře oči a zamrká.

„Jde to. Co ty?" Všimnu si, že nás někdo pozoruje, takže ho neposlouchám.

„El?" Zatřepu hlavou a pokusím se soustředit.

„Jo, promiň. Jsem trochu mimo z dnešní noci a nějak dobře mi taky není. Zkráceně jsem prostě unavená," vyvalím to na něj. Soucitně se na mě usměje a opět se mezi námi rozprostře ticho. Nechápu, že se ten kluk stále snaží, když je očividné, že to nefunguje.

„Asi bychom měli hledat ty věci, ne?" navrhnu a on přikývne. Podívám se ještě zpátky na to místo, kde byla ještě před chvílí ta osoba, co nás sledovala, ale už tam nikdo není.

                               ***
„Musím říci, že se vám to celkem povedlo. Zatím jste nejlepší," mrkne na nás vedoucí a něco si zapíše na papír, který má připevněný k deskám.

Ostatní z mého týmu si povídají a smějí se, až teda na mě a Thea. Určitě se s ním bavit nebudu, když nemusím, takže jen tak stojím opřená o strom a dívám se kolem sebe.

Will je naštěstí zaneprázdněný povídáním si s mým spoluhráčem, ale jeho jméno si nepamatuju. Jsem ráda, že se ho zbavím. To znělo trochu hnusně, ale je to pravda.
I kdybych byla na vztahy, tak se k sobě prostě nehodíme. A ani jako kamarádi, na což taky nejsem, takže je to v podstatě jedno.

Zaslechnu smích Chloe, která se momentálně baví s holkami z týmu, a ona se podívá mým směrem. Řekne něco těm holkám a míří si přímo ke mně. Moje klidná chvilka končí. Bude mi chybět.

„Ahoj," řekne prostě a opře se o strom vedle mě.

„Ahoj," oplatím jí to. Nějak mi nevadí, že tu je. Chloe je fajn, narozdíl od jejího bratra.

„Užila sis noc?" podívá se na mě.

„Noc jo, ale to ráno už bylo trošku horší," uchechtnu se a to ji lehce rozesměje.

„Mně se hrozně líbí tvoje povaha. Přijdeš mi hrozně fajn," řekne z ničeho nic a usměje se. To mě hodně překvapí, ale to, že je tenhle tábor jen samé překvapení, mi došlo už dávno. Na druhou stranu mě to taky hodně potěšilo. Už je to dlouhá doba, co mi tohle někdo někdy řekl.

„Nápodobně. Jako s jednou z mála se s tebou dá povídat," oplatím jí úsměv.

Na chvílí se mezi námi rozpoutá ticho, ale takovéto příjemné, ne to co jsme včera měli mezi sebou s Willem, ale Chloe se ho rozhodne prolomit: „Máš po táboře nějaké plány?" Zamyslím se.