Láska v zoo

23. Láska dělá zázraky

Josef Hruška seděl v zázemí s Adamem a poslouchal ho. Momentálně byl dost v šoku, od doby co byl s Aničkou ho vnuk nepřestával překvapovat. "Takže ty si chceš dodělat nakonec doktorát? Upřímně jsem v šoku, nejen z Tvého rozhodnutí, ale i z toho, že jsi měl práci hotovou a nic si mi neřekl. Myslel jsem, že jde jen o články a publikace v odborných časopisech." "Promiň dědo, prostě to bylo něco k čemu jsem se vracel ani jsem pořádně nevěděl proč. Doufal jsem, že když tu práci dopíšu uzavřu to." "Nemusíš mi to vysvětlovat, jen mě to překvapuje. Roky jsem se tě snažil přesvědčit a jak slyším nebyl jsem sám a nic. Teď najednou tě dokázala přesvědčit Anna, jak se říká láska dělá zázraky." "No dědo, víš ona mě nepřesvědčovala, po tom co jsem jí to řekl nechala rozhodnutí na mě." "Tak tomu rozumím ještě míň, ale vlastně je to jedno, je to tvoje rozhodnutí a já ho podporuju. Jsem moc šťastný, že jste spolu." "Dekuju dědo, opravdu jí miluju." "Je to vidět a já věřím, že teď už všechno bude jen lepší a lepší."

Když šel směrem k budově vedení přemýšlel nad uplynulými měsíci. To jak obtížně si k sobě ti dva hledali cestu, mělo jednu obrovskou výhodu, jejich vztah byl díky tomu opravdu pevný. Vzpomínal na to jak se mu Adam svěřil, že se políbili tu noc kdy jí zachránil. Pak jí odmítal a dovršil to když přijela Alena. Vážně byl na něj naštvaný, že to Anně nevysvětlil, Alena taky. Anička se trápila jak kvůli němu, tak ještě v té době bojovala se Sidonií. Vídal jí jak byla utrápená a jeho vnuk na tom měl velký podíl. Zároveň věděl, že i Adam se trápil, jen se bál si jí pustit k tělu. Vlastně ta malárie tehdy přišla v pravý čas. Nejen, že se Anna konečně dozvěděla pravdu, ale ona se odhodlala říct i jemu pravdu o sobě. Všechno nakonec dobře dopadlo a on se teď mohl dívat, jak jsou ti dva šťastní a spokojení.

Teď navíc chce Adam konečně dokončit studium, strašně ho tím teď potěšil. Byly doby, kdy už se vzdával naděje na to, že Adam povede zase normální život. Potom začal pomalu doufat díky Anně a teď si byl už jistý, že vše je na té správné cestě. Kdo ví třeba se časem dočká i další generace. Eliška včera zrovna říkala to samé "Jestli všechno půjde dobře, tak se snad brzo dočkáme malého Háďátka." Josef se usmál, ta představa ho hřála u srdce. Teď bylo ještě důležité uzavřít tu nehodu. Josef nechtěl Adamovi přitěžovat, ale i jeho to moc trápilo. Mluvil o tom se Sidonií, scházeli se pravidelně na oběd, těšilo ho to. Měl to s kým probrat a i ona se mohla podělit o svoje domněnky z celého toho připadu. Dokonce se nabídla, že pokud by bylo potřeba zaplatí Adamovi a Sid cestu do Brazílie. Rovnou počítala, že by Adam bez ní nikam nejel a Sid by ho pro změnu jen s těžkým srdcem pouštěla. Na chvilku se zastavil a sledoval Annu jak si s Eliškou nesla kávu. Pár dalších lidí už znalo její pravou totožnost, ale nevadilo jim to. Oblíbili si jí proto jaká byla a ne z jaké rodiny pocházela.

Koncem týdne u Adama připravovala Sid večeři, on se ještě zdržel v práci. Zítra měli mít volno, chystali se za Raulem a pak si zajdou někam na večeři. Když Adam přišel všimla, že se něco stalo. Instinktivně ho objala a počkala až jí to řekne. "Děkuji Ani, jsem šťastný, že tě mám." "Miluju tě, co se stalo lásko?" Adam jí políbil a teprve potom si s ní na klíně sedl ke stolu. "Volal mi doktor Seidl, má nové informace a chce se sejít, domluvili jsme se, že se zítra sejdeme zase ve vile. S Eduardem už jsem to domluvil." "Dobře, aspoň budeme konečně vědět víc. Neboj všichni jsme tu pro Tebe i pro dědu." "Jsem za to strašně rád, upřímně už to chci mít hlavně za sebou, nejvíc mě ničí ta nejistota." "Dali jsme se do toho, tak to i dokončíme. Víš co? Dej si sprchu, večeře bude tak za dvacet minut." Adam se zvedl, ještě Annu pořádně objal a políbil, teprve potom šel do koupelny.

Sid měla strach, bála se co se zítra dozví. Snad to konečně bude moci Adam uzavřít, další nejistota by byla hrozná. Teď si dával život dohromady, rozhodl se dokončit školu. Jeho děda z toho byl absolutně nadšený a ona na něj byla pyšná. Malárie se zatím taky znovu neozvala, očividně velký vliv na ní měla i Adamova psychika. Od toho posledního malého ataku měl klid a i ten poslední atak přišel v době kdy intenzivně řešili tu nehodu. Snad už teď bude všechno lepší a lepší, doufala v to. Po večeři než šli spát si ještě dlouho povídali. Potom jí vzal do náručí a uložili se ke spánku. Sid milovala takové chvíle, kdy si jen tak klidně leželi v náručí. Zítra se uvidí co se stane dál. Jen doufala, že to bude dobré. Další špatné zprávy nebo nejistota by nepomohli nikomu. Poslední na co před spánkem pomyslela bylo, že to musí dopadnout dobře.