Cesta k sobě

1. Smíšené pocity

Byl to den jako každý jiný v létě 2019. Probudila jsem se, nasnídala se a vyčistila si zuby jako obvykle, nic výjimečného... nečekala jsem, že se v ten den stane něco, co ve mě probudí pocity, které jsem doté doby nikdy nezažila. Ale potom jsem ji potkala venku.
Byla krásná, s očima, které se třpytily jako diamanty, s jejími dlouhými černými vlasy splývajícími po zádech. Nehledě nato, jak milá ke mě byla. V jednom poutavém okamžiku mi otevřela dveře do zcela nového světa - do mého zcela nově objeveného zájmu o dívky. Cítila jsem se, jakoby to byla moje osudová láska. Samozřejmě, teď už vím, že to nebylo nic víc, než pouhé dětské zakoukání, ale v ten moment mi to připadalo jako něco mnohem, mnohem více.
Bála jsem se toho, co si pomyslí ostatní, zvláště moji homofobní rodiče. Dokonce jsem se bála si to přiznat sobě. Nikdy předtím jsem v životě necítila nic takového, ani ke klukům, ani k holkám - ale v ten čas, v ten den se to ve mě "probudilo". Hluboko v sobě jsem cítila rozruch, neznámý pocit, jaký jsem nikdy předtím k nikomu jinému nepocítila. Bylo to báječné, ale přinášelo to s sebou strach a zmatek. Měla jsem z toho opravdu dost smíšené pocity. Rodiče mě ale naučili takové pocity ignorovat; nebyly přijatelné. Nebo, aspoň tak mi to říkávali. Takže jsem se v ten rok rozhodla to opravdu ignorovat, doufat, že to není nic se změnou sexuality.

Zavrtěla jsem hlavou nad tím, jak dlouho jsem se s těmito pocity trápila. Pár týdnů zpět jsem to konečně přijala. Zjistila jsem, že se té myšlence pomalu otevírám, zkoumám, a zjišťovala jsem, co to asi znamená. Začala jsem navštěvovat akce v LGBTQIA+ komunitě a po chvíli sebereflexe jsem si uvědomila, že moje sexualita nemá na mou víru žádný vliv. Tak jsem se jakž takž přijala -změnit to stejně nemůžu. Pořád to ale nikdo nevěděl, a pořád mě to dost často trápilo. Koneckonců, kdyby někdo zjistil, že mě nejen přitahují ženy, ale chci jejich intimní dotek... vytlačila jsem tu myšlenku ze své mysli a obrnila se proti jejímu magnetickému tahu zpět.
Ano, možná se mi líbí ženy, ale nesmím se nechat moc unést. Nesmím moc přemýšlet. Ani nad dobrými, ani nad špatnými věcmi.

Ticho a moje přemítání vyrušil školní zvonek, který mě hned vytrhl ze snění a najednou jsem byla znovu přítomna. Znovu v této nudné, depresivní budově, kde mě skoro všichni považovali za vyvrhela. Opravdu by to chtělo novou školu. V kolektivním povzdechu, který následoval po zazvonění hodina matematiky oficiálně skončila zvuky židlí škrábajících o podlahu, jak se studenti škrábali k dalšímu cíli. Vypadali depresivně. Nebo to byl život, který mi připadal depresivní? Možná obojí. Místnost měla zoufalý, vydutý vzduch jako slepice, které byla odebrána vejce. Přijde mi, že škola má hrozně tísnivou atmosféru. Drbnutí chodeb nevybízí k učení nebo zkoumání, ale spíše k chóru, který dusí kreativitu a individualitu. Dokonce i ve třídách, kde bych měla sdílet své nápady, je vždy atmosféra konformity a soutěžení, která ve mně vyvolává pocit, že jsem bezcenná a nedostatečná. Nemám pocit, že můj hlas bude někdy slyšet uprostřed davu. Je těžké najít vášeň, když je všechna naděje ztracena. Je těžké pokračovat žít a užívat si život naplno, když se sama cítím ztraceně.
Sakra, co jsem si přece říkala?

Nesmím.
Moc.
Přemýšlet.

Když člověk moc přemýšlí, nedopadne to dobře. Buďto se moc vžije do dobrých událostí a myšlenek a potom je smutný, že to nevyšlo, nebo se až moc soustředí na špatné věci a poté nemá motivaci se posunout vpřed.
Ha, aspoň něco jsem si od mého mozku pochytila.

Popadla jsem učebnici a sešit matematiky z mé lavice a unaveně vyklopýtala ze třídy. Zoufale jsem se chtěla dostat domů - byl to vyčerpávající den a jediné, co jsem chtěla, byl odpočinek. Hned, jak se moje nohy dotkly chodníku venku, pomalu se vlekly vpřed v očekávání toho, co mě čeká doma. Pravděpodobně si půjdu zdřímnout a poté se možná podívat na nějaký seriál.

Cestou jsem se zastavila v obchodě na rohu, abych si koupila nějaké sladkosti - malý dárek pro sebe za to, že jsem zvládla další dlouhý, vyčerpávající den. Hledala jsem v obchodě něco sladkého, něco co by mi dodalo energii abych se vůbec nějak dostala domů. Oči se mi rozzářily, když jsem uviděla krémově bílou čokoládu s cukrem. Rychle jsem ji vzala, šla k pokladně a hned poté jsem se svou cenou rychle vyšla z obchodu. Celkem mi to zlepšilo náladu, aspoň něco dobrého se dneska stalo.

Vyčerpaná a rozbolavělá jsem dorazila domů a rychle padla do postele. Její měkkost mě objala a přinesla mi klidný spánek, jak jsem se rozhodla usnout a moje myšlenky se vypařily, nechávajíc zde pouze klid a pokoj.

Kéž by to tak zůstalo navždy.

- Od 13. května bych měla v plánu vydávat nové kapitoly k této knížce každý druhý den :) Aby vám nic neuteklo, možná by bylo nejlepší mi dát follow a zapnout si oznámení! :D