Cesta k sobě

2. Bez cíle

Probudila jsem se, tentokrát ze spánku beze snů. Oči mi ztěžkly a přemýšlela jsem nad tím, co bych dnes měla dělat. Nic mě nehnalo vpřed do tohoto nového dne - spíše mi připadalo, že mě všechno brzdí. Že bych měla zůstat ležet v posteli. Představa, že vstanu z postele, mě naplňovala hrůzou, jediné, co jsem chtěla, bylo opravdu jen ležet zde navždy. Proč se vůbec člověk jako já probouzí, když nemá žádné cíle, sny, nebo prostě věci, které člověka naplňují?

Byl víkend a já zkoušela jsem najít důvod, proč dneska vstát z postele. Poprvé mi to moc nešlo, ale pak jsem si vzpomněla na tu krémovou bílou čokoládu, co jsem si včera koupila. Pokud si pamatuju dobře, tak jsem ji nestihla sníst celou.

S novou motivací jsem se pomalu vyškrábala z postele a vytáhla jsem tu čokoládu z mé tašky.
Ta chuť mě opravdu naplnila novou motivací a jasností, jako by mě probudila z transu. Rozhodla jsem se, že od tohoto dne si s sebou domů vezmu každý den aspoň jednu sladkost. Takový můj malý zdroj útěchy, když se všechno ostatní kolem mě zdálo příliš těžké unést. Stalo se to mým malým novým povzbuzením, umožňovalo mi to se aspoň trochu dále snažit. Byla to sice drobnůstka, ale od té doby, co mi lidi na internetu doporučovali se radovat a nacházet radost i v menších věcech, jsem se tak opravdu snažila činit.

Když jsem dokončila svou čokoládu, pomalu jsem přemýšlela nad možnostmi toho, co bych dnes měla dělat. Jít na procházku k řece znělo hezky, mohla bych se dívat na ryby plující kolem bez jakéhokoli účelu, nebo bych si také mohla zavolat s některými z mých online kamarádů, či trávit čas s rodinou... Je tu celkem spousta věcí, které bych mohla dělat, ale žádná mě opravdu nelákala. Cítila jsem se ještě více ztěžkle, když jsem zvažovala, že začnu další den. Mělo nějaký smysl, když to každý den byla stejná, unavující rutina? Budoucnost mi připadala jako nekonečná cesta bez konce, plná nejistoty a svárů. Dokázala bych si někdy odpočinout od tohoto nekonečného koloběhu? Dny, které běžely společně do zapomnění, zatímco čas utíkal, aniž bych si toho všimla. Připadalo mi to jako zdrcující úkol - s výsledkem, který nebyl zdaleka jistý. Kdybych tak aspoň měla více věcí, které by mě bavily, ale v tento čas mě nebaví už ani mé dříve největší koníčky. Prostě se cítím, jako bych zde už neměla co pohledávat.
A k tomu všemu...

Neměla jsem čas dokončit svou myšlenku, jak se na mém telefonu objevilo oznámení. Bylo to od mého velmi dobrého kamaráda, jménem Oliver. Potkali jsme se na sociálních sítích, když jsem ho viděla mluvit o svých problémech v komentářích u jednoho videa. A protože bych to nebyla já, kdybych se mu nepokusila pomoci, a taky protože vypadal mile, tak jsme si začali psát a stali se dobrými kamarády. Nakonec si myslím, že jsme se oba tak trochu „zachránili". Nebo tak o tom přemýšlím alespoň já. Oběma nám už je lépe, sice dost často oba máme své špatné chvilky, ale řekla bych, že je to rozhodně lepší, než minule.

Oznámení znělo:
„Ahoj! Vím, že se v poslední době cítíš na dně, tak jsem si myslel, že by možná pomohlo, kdybychom si zavolali a něco si zahráli, nebo se na něco podívali. Co ty na to?"

Čtení jeho zprávy mě naplnilo novým přívalem energie a optimismu. Oliver tu pro mě vždy byl v mých nejtemnějších chvílích, a byl jeden s mála lidí se kterými jsem se cítila komfortně a rozuměla si s ním. Rychle jsem mu tedy poslala, že souhlasím a poděkovala mu za podporu, která pro mě opravdu dost znamenala. 

Přichystala jsem si sluchátka, můj oblíbený čaj a vodu, abych zůstala dehydratovaná a připojila se k hovoru. Povídali jsme si asi dvě hodiny, doháněli jsme tímto všechny ty věci, které jsme zmeškali, když jsme se přes týden kvůli škole tak moc nebavili. Připadalo mi to jako za starých časů a začala jsem si uvědomovat, jak moc ho mám ráda a jak moc si ho vážím. Kdybych na něj v létě roku 2022 nenarazila, pravděpodobně bych už byla mrtvá.
Byl skvělý posluchač - věděl přesně ty správné věci, které měl říkat, abych se cítila lépe, ale zároveň i způsob, kterým se mnou mluvil, pro mě znamenal dost. Byla s ním opravdu sranda, a skoro vždycky jsem hodlala si s ním popovídat, i když jsem měla špatný den - Oliver uměl špatný den proměnit v dobrý během chvilky. Povídali jsme si i o pandemii, jak nás změnila a jaké to pro nás bylo před ní, během ní a po ní, přičemž jsem se dozvěděla pár nových věcí o Oliverovi.

Oliver se v době pandemie cítil velmi izolovaný od světa - skoro jako by byl v nějakém předpeklí, který byl vytvořen bez jeho svolení. Největší strach asi měl z toho, že nikdo vlastně nevěděl, kdy – nebo dokonce jestli – se svět někdy vrátí do normálu. 

Já se sice také v době pandemie cítila izolovaně, ale z nějakého důvodu mi to vyhovovalo. Bylo to pro mě lepší, než každý den chodit do školy a poslouchat mé spolužáky, jak se baví pouze spolu a mě odstrkují. V té době jsem začala být hodně aktivní na internetu, což vedlo k tomu, že jsem si trochu zlepšila mé socializovací schopnosti a našla si pár dobrých online kamarádů. S některými z nich se bavím i doteď, za což jsem opravdu vděčná. Učení na dálku bylo vyčerpávající, ale zároveň podivně uklidňující. 

Rozloučila jsem se s Oliverem, oba jsme si s upřímností popřáli všechno dobré, a ukončila jsem hovor. 

Cítila jsem se uklidněně, Oliver mi opravdu dokázal pomoct skoro v každé situaci.

Zavřela jsem svůj laptop, vstala ze židle a zašla si do kuchyně pro jídlo, jelikož mi z toho povídání celkem vyhládlo. Vzala jsem si müsli s mlékem, vzala si misku a vrátila se do svého pokoje.
Na mé posteli jsem si všimla mé matky, držící v ruce nějaký papír, či sešitek.
Přiblížila jsem se k ní, chtěla jsem si sednout vedle ní a položit si hlavu na její rameno, podívat se, co to drží, matka ale vstala z postele, sešitek nechala položený na posteli, a dala si ruce v bok. 

Něco se stalo. Něco našla.