Cesta k sobě

4. Lidé

S výkřikem jsem se probudila z mé noční můry, měla jsem pocit, byla jsem propocená z toho, jak nepříjemná byla. Cítila jsem se, jakoby mne někdo shodil do kaluže. Srdce mi bušilo a stále vibrovalo z toho, o čem jsem snila. Pomalu jsem se uklidnila, zklidnila jsem tvůj tep a podívala se, kolik bylo hodin.
6:34 ráno. 

Slyšela jsem hlas volající mé jméno a když jsem se podívala na dveře, viděla jsem tam stát mou matku. I když byl její výraz vážný, celkem jsem byla ráda, že ji vidím. Sice jsem se na ní ještě kvůli včerejšku zlobila, a byla jsem si jistá, že ona taky, ale to, že mě přišla vzbudit ukazovalo, že situace možná není až tak špatná. Sice mě nedokázala pochopit, ale alespoň jsme spolu pořád mluvily.

Otevřela jsem okno, vyhlédla z něj  a nadechla se svěžího vzduchu. Ranní slunce vrhalo slabé světlo na dřevěnou podlahu mého pokoje. Moje mysl byla zaplavena vzpomínkami na těžké časy a zdálo se, že bez ohledu na to, jak moc jsem to chtěl vzdát, něco uvnitř mě pohánělo dále, i když já už dále pokračovat nechtěla. Přemýšlela jsem, a zjistila jsem, že nemůžu najít jediný důvod, proč dále pokračovat. Buďto se cítím každý den depresivně, nebo se necítím nijak - ani jedno není dobře. 
Padla na mě těžká únava. Věděla jsem, že bych měla pokračovat a snažit se to všechno zlepšit, ale místo toho jsem měla pocit, jako by ve mně stoupal příliv porážky. Jako by mi život dával důkazy a důvody navíc, proč to vzdát. Nebo zase moc přemýšlím...já už vlastně ani nevím.

Spěchala jsem se obléknout a popadla jsem svou snídani pro tento den, včerejší konverzace s matkou se mi neustále přehrávala v hlavě. Než jsem odešla z domu, rozloučila jsem se se svou rodinou, odešla z domu a zamknula jsem za sebou.
Šla jsem po malé cestě lesem - moc lidí tudy nechodilo, jelikož to byla delší trasa k autobusové zastávce, ale já to zde měla ráda. Byl zde klid a proudící voda nedalekého potoka mě uklidňovala. Suchá tráva mi šustila u nohou a podél silnice rostly v hojnosti divoké květiny, jejichž barvy se dohromady slévaly jako akvarely. Pomalu jsem si všimla mé autobusové zastávky, jak se přede mnou pomalu rýsovala. Přešla jsem silnici a zařadila se mezi lidi čekajíc na autobus, který se k nám už rychle mířil. Dnes cesta uplynula celkem svižně, až jsem byla překvapená.

Cesta autobusem mi připadala jako nikdy nekončící koloběh stoupání a klesání, zatáček a zatáček. Cestující se truchlivě kývali ze strany na stranu; někteří četli knihy nebo se dívali z okna, většina z nich vypadala v pořádku - asi jsem byla jediná, která si na tuto cestu autobusem ještě nezvykla, jelikož jsem měla pocit, že se asi brzy pozvracím. Jakmile jsme byli pryč z města, potkaly nás nekonečné úseky polí a lesů, jejichž stromy se k sobě tiskly jako unavení milenci, kteří se konečně shledali. To mě celkem rozesmutnilo, teď jsem se cítila osamoceně, jako bych neměla žádnou šanci si někoho vůbec někdy najít a vypadat - cítit se - jako ty stromy.
Někdy bych si přála zažít ten pocit. Ráda bych věděla, jaké to je být milována a chtěna, cítit se, že moje přítomnost je vnímána jako cenná a oceňována. Chtěla bych se ráno probudit, a mít někoho, kdo mě miluje celým svým srdcem, ale měla jsem pocit, jakoby to bylo nemožné. I kdyby jsem se já někomu líbila, tak či tak bych nebyla šťastná, protože v tomto momentě necítím nic.
Pouze prázdnotu.

Když jsem konečně dorazila do školy, vypadala jsem se k mé třídě. Šla jsem chodbou se vztyčenou hlavou a snažila se ignorovat pohledy a tiché rozhovory ostatních lidí, hlavně mých spolužáků. Ale ať jsem se je snažila ignorovat jak nejvíce jsem mohla, zdálo se mi, že všude, kam jsem se podívala se na mne lidé dívali s odporem a opovržením v jejich očích. Jejich šepot jakoby se odrážel od stěn chodby a káral mě za to, jak odlišná od ostatních jsem. Na mých nohou se mi přichytilo neviditelné závaží, které mi nedovolilo posunout se vpřed a pokračovat do mé třídy. Cítila jsem přicházející slzy a na poslední chvíli jsem se přemohla, rozběhla se ke kabinkám a schovala se zde. 

Měl jsem tak sevřené hrdlo, že jsem skoro nemohla dýchat. Přitiskla jsem si ruku na srdce a zavřela své oči, zoufale pokoušející se ovládnout ty bouřlivé emoce, které se uvnitř mne vířily. Seděla jsem na záchodě, snažící se uklidnit, ale měla jsem pocit, že už je příliš pozdě. Stěny jako by se kolem mě zužovaly a cítila jsem se, jakoby mi někdo vysával vzduch z plic, jak jsem nemohla dýchat. Zběsile jsem sáhla po toaletním papíru, ale byla zde pouze prázdná rulička. Začala jsem nekontrovatelně vzlykat, i když potichu - to poslední co jsem v tu dobu chtěla, bylo, aby mě někdo našel. Ze všech sil jsem se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit, ale ten strach a úzkost ve mě se zdály nezastavitelné. Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem skoro slyšela, jak mi buší v uších. Začala jsem se potit, připadalo mi, že tento stav snad nikdy neskončí. Každá vteřina mi připadala jako věčnost, a každou touto věčností se můj dech zrychloval. Měla jsem pocit, že mě to asi brzo zabije. Jako bych měla každou minutu omdlít, zbláznit se, nebo nad sebou zrtratit kontrolu a udělat nějakou blbost. Začalo mi zvonit v uších a zamlžoval se mi zrak, jak jsem trhavě jsem lapala po dechu, až se mi po pár minutách podařilo zklidnit se. Postupně jsem se uklidnila, a začala jsem dýchat déle a stabilněji. Zběsilé bušení mého srdce se zpomalilo, jeho  rytmus se ustálil v jemném pulzu v mé hrudi, jak mi došlo, že ta noční můra konečně skončila. 

Ještě jsem v kabince seděla asi minutu či dvě, naslouchala tichému hučení větráku a utlumených hlasů na chodbě, než jsem se konečně odvážila otevřít dveře kabinky. Stoupla jsem si, vypnula hruď a prudce otevřela dveře od mé kabinky takovou silou, že dveře do něčeho narazily. Zalapala jsem po dechu - co když teď škodu budu muset platit? Vystoupila jsem z kabinky a podívala se, do čeho že to ty dveře narazily. 

Až když jsem na zemi uviděla dívku asi v mém věku, jak si hladí novou bouli na hlavě, došlo mi, že to nebylo něco, ale někdo, do koho jsem omylem narazila.