Cesta k sobě

3. Nepochopení.

Polkla jsem.

Před matkou jsem schovávala celkem velký počet věcí, ale ten sešitek, který položila na postel, mohla být pouze jedna - a to můj tajný deníček. Psala jsem si ho už dlouho, 3 roky, možná více.
Vzpomněla jsem si, když jsem do něj psala zápisky – myšlenky na lásku, o mé sexualitě, sny o lepším životě, dost často jsem tam vypisovala i své pocity, a psala zde příběhy, které jsem si vymýšlela. Přemýšlela jsem nad tím, co všechno si má matka za těch 10, 20 minut stihla přečíst. 
Zjistila, že jsem lesba? Ví o tom, že se cítím depresivně? 

Chtělo se mi brečet, ale zároveň jsem byla naštvaná. 

Nechápala jsem, proč si ten deník četla bez mého svolení - chtěla jsem se ji na to zeptat, ale měla jsem pocit, že kdybych se opravdu zeptala, na místě bych se zhroutila. Proto jsem místo toho vzala deník z postele, šla k mé malé knihovničce na druhé straně mého pokoje, a deník zde znovu schovala. Jak matka odejde, schovám ho na lepší místo.

Snažila jsem se situaci zachránit humorem, a proto jsem řekla: "Ah, to jsou ale blbosti, že mami? Dětské lásky... no, chápeš to? Já jsem ale trouba, chtěla jsem být zajímá a tak jsem si domyslela, že se mi líbí ostatní pohlaví, abych šla s trendem!", zasmála jsem se.
Nic z toho sice nebyla pravda, ani ta věc s trendem, ale má matka by něco takového řekla, takže jsem musela pokračovat v její hře. Mít stejný názor jako ona a se vším s ní souhlasit.

Matka na mou záchranu situace avšak neskočila a pokračovala s vážným výrazem ve tváři:
"Co si myslíš, že to píšeš?" řekla a opět se mě snažila poučit o věcech, které nikomu jinému, kromě ní nevadily. "Takové zápisky nejsou správné! Nechápu sice, co myslíš tím trendem, a taky, proč si v tom svém deníčku stěžuješ na svůj život, když je doslova dokonalý, ale budiž. Nechám tě žít ve svých fantaziích." založila si ruce, a se soudícím výrazem v její tváři pokračovala. "Když já byla ve tvém věku, musela jsem pracovat na farmě. Od rána až do večera, skoro jsem neměla čas se ani učit do školy, natož si stěžovat! Ty neděláš nic, měla by jsi být více vděčná."

Když to řekla, cítila jsem bolest na hrudi jak jsem se cítila nepochopeně, ale nasadila jsem jí statečný obličej a přikývla. Cítila jsem se zničeně, jak mi došlo, že jakékoli tajné myšlenky jsou mi nyní zakázány, pokud chci, aby se situace alespoň trochu uklidnila. I když jsem své matce chtěla odporovat a říct ji svůj názor, věděl jsem, že je lepší s ní nebojovat, a tak jsem už nic jiného nenamítala. Matka mi věnovala přísný pohled, vstala, a při odchodu mi ještě řekla, že by bylo nejlepší ten deník vyhodit.

Zhroutila jsem se na židli, úplně vyčerpaná a sklíčená. Oči jsem měla rozmazané slzami, přesto si ale dokázaly najít cestu po mých tvářích. Pracovala jsem tak tvrdě, ale všechno to úsilí bylo k ničemu; připadalo mi, že bez ohledu na to, co udělám, tak to nestačí. Všechno se teď zdálo zbytečné; jediná věc, která byla jistá, byla bolest a smutek, který jsem cítila.
Celkem jsem doufala, že matka ten deníček jednoho dne najde, ale nejspíš jsem byla až moc naivní. Myslela jsem si, že mě pochopí, přijme mě takovou jaká jsem, a nabídne mi pomoc, ale realita byla zcela jiná. Byla jsem tak frustrovaný, že mé myšlenky a pocity byly potlačovány někým, komu na mně záleželo. Někým, kdo je moje rodina. Kdo mi dokonce dal život. 

Utřela jsem si slzy. Musela jsem najít způsob psaní, který by se líbil mé matce, způsob psaní který by ji možná ukázal, jak se ve skutečnosti cítím a co ve skutečnosti potřebuju. Stačila by změna slov, nebo jsem potřebovala úplně změnit příběh a postavy? Měla bych změnit sebe?

Měla jsem tolik otázek, ale žádná odpověď na kterou jsem přišla mi nepřipadala správná.Zhluboka jsem se nadechla a znovu popadla pero – čas jít do práce... nebo ne. Jak jsem tam tak seděla a zírala na prázdné místo přede mnou, věděla jsem, že se něco musí změnit. Bylo načase najít nový způsob sebevyjadřování, který by matku potěšil. Vyjádřit své pocity jinak...nebo vůbec? Nebyla jsem si jistá, co bych měla dělat. Napsat něco, co by vyjádřilo mé pocity, najít jiný způsob, nebo se kompletně změnit? 

Snažila jsem se na něco přijít, avšak veškeré nápady a motivace mě opustila. Cítila jsem se tak ztraceně a zmateně, přemýšlejíc, jestli je lepší pokračovat, nebo to vzdát. 

Nakonec jsem se rozhodla to prozatím odložit. Slunce začínalo zapadat a já už byla opravdu unavená. Rozhodla jsem se, že pár hodin odpočinku by mi mohlo udělat dobře a také by mi to mohlo pomoci rozjasnit můj pohled na situaci. Nechtěla jsem dělat žádná unáhlená rozhodnutí, takže dát si malou pauzu se zdálo jako nejlepší možnost - plus jsem se necítila zrovna moc dobře, ani psychicky, ani fyzicky, a nechtěla jsem, aby mě mé myšlenky zase ovládly. 

Zdálo se mi o sobě a mé matce, jak stojíme v mém pokoji, který ale ve snu vypadal více...bledě a depresivně. Stěny byly bílé jako sníh, mé normálně žlutě zářící světlo zde zářilo modře, až mi z toho byla zima. Zvenku se ozýval něčí pláč, a když jsem se podívala ven z okna, uviděla jsem hřbitov a lidi, jak brečí nad něčím náhrobkem. Vše ostatní ale překrýval matčin hlas, něco mi vyčítající. Její obličej byl divně zkroucený, rty pohybující se jakoby něco říkala, ale neslyšela jsem žádná slova. Stála jsem před ní, poslouchala její bezeslovné poučování. Chtěla jsem ji nějak uklidnit a vše jí vysvětlit, ale bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, nezdálo se, že by se dala uklidnit. Každé slovo, které jsem pronesla, sloužilo jen k tomu, aby bylo využito proti mě, až jsem propukla v pláč a utekla dveřmi, které měly vést do obývacího pokoje. Místo něj jsem se ale octla uprostřed ničeho - kolem mě byla jen prázdnota, s modročervenými blikajícími světly.Jak jsem běžela, měla jsem pocit, že moje nohy jsou stále těžší a těžší, jako bych běžela na místě. Když jsem se podívala dolů, viděla jsem, že každý krok se propadám do nějaké temné, husté tekutiny, která mě kousek po kousku pohlcovala. Slyšela jsem z ní hlasy - naštvané hlasy, ustrašené hlasy, některé z nich ale byly i šťastné. Začala jsem panikařit, až jsem se nakonec této hmotě poddala a zůstala zde jen temnota.