Cesta k sobě

5. Kamarádka

Šokem jsem si položila ruku před má ústa a rychle jsem se zeptala: "O můj bože, já se tak strašně moc omlouvám! Nedávala jsem pozor, jak jsem byla ztracena ve svých myšlenkách, tak jsem si asi nevšimla, že jsi tady přišla...Jsi v pořádku? Bolí tě to čelo moc? Měla bych pro něco zajít nebo-" 

"Hej, to nevadí, omyly se stávají.", řekla ta dívka a jemně se na mě usmála. Měla celkem krátké modré vlasy, nejspíš střižené do mikáda. Byla hubená, na sobě momentálně nosila modré baggy džíny s hvězdičkami společně s bílým krop topem, korálky na jejím krku, pár barevných náramků na její pravé ruce  a černě nalakované nehty. Vedle ní jsem já vypadala jako troska - béžové cargo kalhoty, dlouhá černá mikina a samozřejmě moje hnědé vlasy s červenými konečky. Zkrátka, vedle ní jsem vypadala jako úplně normální nudný člověk, až jsem se zamyslela nad tím, proč je ze mě outsider, když jsem člověk jako každý jiný, ničím významný.

S úlevou jsem ustoupila o krok dozadu a nabídla jí ruku, abych jí mohla pomoci vstát. Ochotně to přijala as mojí pomocí už brzy znovu stála na nohou.

Odhodlaně jsem se nadechla a zeptala se jí: 

"Jak se jmenuješ? Ještě jsem tě tady neviděla..," řekla jsem. Bylo pro mě celkem divné začínat konverzaci jako první, ale s ní mi to ani tak moc nevadilo. Cítila jsem se s ní pohodlně...i když jsem ji znala teprve ani ne pět minut.
S úsměvem se na mě podívala  a odpověděla: "Amanda. Nic moc jméno, ale mám ho ráda." 
Měla pravdu, bylo to celkem jednoduché jméno, ale z nějakého důvodu mělo zajímavý nádech. A aspoň zde byla větší šance, že si jej zapamatuji, vzhledem k tomu, že já mám špatnější paměť. Amanda pokračovala: "Jsem tu nová, připravovala jsem se na svůj úplně první den v této nové škole... tedy do té doby, než jsi do mě narazila dveřmi od tvé kabinky." řekla a zasmála se nad absurditou té situace. Pokračovala s tím, jak se cítila úplně ohromená a nejistá, kde začít, ale navzdory tomu všemu ji její ambice a odvaha poháněly dále. V některých věcech jsem s ní velmi souhlasila, až jsem byla překvapená. Myslím, že Amanda je ale o dost lepší v překonávání věcí a překážek, které se v jejím životě naskytnou. To je něco, co já nejsem schopna udělat.

Bohužel jsem zjistila, že nechodí do stejné třídy jako já, ale stále jsem byla ráda, že jsem našla někoho, s kým bych si mohla povídat. Nehledě na to, v jaké třídě jsme byly. 

Tohle bude znít stupidně a naivně, ale celkem jsem se začala cítit méně jako outsider. Dost lidí mě pořád nemělo rádo a nechtělo se se mnou bavit, ale aspoň jsem teď nebyla zcela sama.
I když by se naše cesty možná nikdy nezkřížily, kdyby to nebylo kvůli školy, cítila jsem se šťastně za to, že jsme se potkaly. A udělala na mě docela dobrý dojem. Nejen, že ke mě byla přátelská a vřelá, a neuvěřitelně milá, ale také vypadala hustě. Měla krásný styl, krásné vlasy... když jsem se nad tím zamyslela, byla celá opravdu krásná. Ne. Nesmím se nechat moc unést. Teď jsme se poznaly, neměla bych říkat takové věci, ach Bože...
Každopádně, také se mi podařilo získat její účty na sociálních sítích, takže jí pravděpodobně napíšu hned, jak se dostanu domů. Přestože jsme spolu mluvily jen krátkou dobu, cítila jsem mezi námi zvláštní spojení, pouto, které nemohlo popsat žádné množství slov. Jako bych ji znala už od malička. Nebo to možná nebude nic jiného, ale jen pocit dobrého nastávajícího kamarádství? Nebyla jsem si jistá, přece jen jsem nikdy před tím moc dobré kamarády neměla...

Takže ke konci dne, hned jakmile jsem se vrátila domů, jsem jí na její hlavní instagramový účet poslala zprávu: "Ahoj! To jsem já, Lilith ze školy...ta, co tě málem zabila na záchodech :D Chtěla jsem ti jen poděkovat za to, že jsi tu situaci tak v pořádku zvládla :). Díky.". Zprávu jsem odeslala a čekala, než Amanda odpoví.

Ta odpověděla téměř okamžitě s tím, že je to maličkost a že jí za to vůbec nemusím děkovat. Začaly jsme si psát a strávily jsme hodiny povídáním si spolu. Povídali jsme si o všem možném – o našich snech, aspiracích, koníčkách a o to, jak se nám daří ve škole  Amanda si první den v mé škole moc neužila, jak jsem tak zjistila, ale já věřila v to, že si brzy někoho najde. A pokud ne...no, pořád jsem zde byla aspoň já. Byly jsme zde pro sebe navzájem. Zjistila jsem také, že má mladšího bráchu - na rozdíl ode mne, já byla bez sourozenců - a starší sestru. Také jsem zjistila, že pochází z rozvedené rodiny a zajímá se o psychologii, vesmír, ráda čte knihy a sem tam si zahraje nějakou počítačovou hru. Ke konci naší konverzace jsem se jí zeptala, jaký má na mě nazár. Protože to bych přece nebyla já, aby mi nezáleželo na tom, co si o mě daný člověk myslí. 
Amandě chvíli trvalo, než na mou zprávu odpověděla, ale její odpověď mě uspokojila, za to čekání to stálo.

 
"Moc tě neznám, a hlavně se neznáme moc dlouhou dobu, takže tě nemůžu úplně posoudit a říct, co všechno se mi na tobě líbí a co všechno zase nelíbí, ale podle mě vypadáš jako fajn člověk, který by mohl být i dost oblíbený, kdyby měl více štěstí v životě. Jak jsi mi už říkala, nechápu, proč tě tvá třída nemá ráda. Víš, jsi krásná, milá, laskavá, a dokonce i vtipná a skvěle zvládáš složitější situace... hold, někteří lidé asi nemají dobrý vkus :)"

Když jsem si zprávu přečetla, znovu jsem cítila tu myšlenku, že pouto mezi námi je něco mimořádného. To, že mi řekla, že jsem krásná...ah, že bych možná konečně mohla být jako ty stromy ze dnešního rána? To by bylo fajn... 

S Amandou jsem si rychle vytvořila opravdu silné pouto. Trávily jsme spolu opravdu každý den. Už jsme stihli navštívit kino a podívat se na jeden film, který nedávno vyšel, zašly jsme si na oběd v místní kavárně, nebo jsme se někdy jen tak v klidu procházely městem. Mluvily jsme spolu skoro každý den, ať už venku spolu z obličeje do obličeje, či přes sociální sítě.
Byla jsem tak ráda, že jsem si konečně našla nějakou dobrou kamarádku. Byla jsem tak ráda, že jsem konečně nebyla na všechno sama a že mi Amanda trochu osvěžila můj život. Konečně jsem byla méně osamělá. Obě jsme si byli povahově velmi podobní - nebo jsme se ve většině věcech doplňovaly, a navzájem jsme vzkvétaly ze své energie a nové nadšení pro život.
Já se sice stále dosti často cítila pod psa a depresivně, a ráno jsem stále měla problém najít motivaci vstát z postele a začít nový den, ale řekla bych, že to teď bylo aspoň trochu lepší.
Ne o moc, ale samotná přítomnost Amandy mi dosti pomáhala. 

Hrozně se omlouvám, že teď nevycházely příběhy, ale psychický stav se mi trochu zhoršil a nemohla jsem najít motivaci psát. Napsala jsem tedy tuto kapitolu, aby jste dostali aspoň něco :) Možná se ke psaní vrátím za 2, 3 týdny.