Myslím, že jsem se nezmohla na jediné slovo.
Na jediný zvuk.
Na jediný oční kontakt s ním.
"Proč nám tohle děláš, Lexi?"
Kéžbych to věděla Dominiku, kéžby si mě poslouchal jednou jedinkrát, když jsem naříkala ve svém malém dětském pokoji, pod vlivem návykových látek a nevěděla jsem jestli se zítra vzbudím. Naříkala jsem tak moc, plakala a nechtěla žít. Snažila se ti vysvětlit že se nepoznávám.
"Třeba ti to někdy dojde, Dominiku"
