Čusík people :D omlouvám se, tedy, jestli se mám komu omlouvat, že jsem už dlouho nic nenapsala, ale nedařilo se mi nic sesmolit.. tak tady to máte bez dalších mejch zbytečných žvástů :D
19.listopadu 2031 5:37
Divím se, že telefon mi pořád dřží! myslím baterku. Nenabíjela jsem ho kolik dní. Ale s dnešní technikou se ani není co divit. A ano. Mám telefon. Jako každý jiný člověk na týhle zemi. Možná jsem si nabíječku nevzala, ale i kdybych ji měla, stejně se toho telefonu musím zbavit. Divný, že mě ještě nevystopovali. Musím se držet v co největším dosahu od lidí. Nechci riskovat, že mě najdou dříve než se pomstím.
Zvláštní, je to snad poprvé v životě, co nemám o čem psát! Nebo nevím o čem psát. Jinak noc proběhla v klidu. Sice ta ohořelá matrace zapáchá, ale nemůžu si stěžovat. Nemám kam jinam jít. Za pár dní se budu muset zase hnout, jistě mě tu brzy najdou, když mě doteď nenašli. Policie už není to co bývala. A to mi připomíná - jdu se zbavit toho mobilu.
19.listopadu 2031 16:00
Hotovo. Nejdříve jsem měla v plánu telefon hodit do vody, ale pak mě napadlo, že kdybych ho potopila tady (sice je to několik kilometrů daleko, ale pořád blízko odsud) našli by mne ještě rychleji. Tak jsem mu udělala takový malý vor z listí a větviček a nechala ho plout po řece. Signál z telefonu je zavede po proudu řeky neznámo kam, ale já budu úplně někde jinde.
Když jsem se pak vrátila ..sem, zahlédla jsem něco se mihnout v křoví. Přišla jsem k němu blíž a odhrnula pár listů. Byl to jen malý králík. Vzala jsem ho do náruče a rozhlížela se po lese. Viděla jsem stromy, keře, chatku patřící k domu, siluetu člověka, dům..pak jsem zprudka vrátila pohled na siluetu chlapce stojící u domu, která tam už ale nebyla. I s králíkem v náručí jsem se šla podívat, jestli nestojí za rohem, ale nic ani nikdo tam nebyl. V koutku oka jsem zahlédla mihnutí, a tak jsem se rozeběhla tím směrem. Cítila jsem, že je to stále poblíž několik kilometrů, ale pak najednou nic. Už jsem neslyšela ani kroky ani tichý dech, už jen šum listí ve větru a tak jsem se vrátila zpátky. Naštěstí jsem cestu našla rychle.
A teď si tu jen tak sedim a líčim ti všechno, co jsem dělala celý dopoledne a řeknu ti - chtít spát až tak moc jako teď, to snad ani nejde.
ČTEŠ
Žij sen svého dětství
HorrorPříběh se píše v deníku mladé Ray. Její přání z dětství, smrt jejích rodičů, se vyplnila. Ale ne tak jak by si ji přála. Byli zavražděni, případ se však nikdy neuzavřel. Po té, co se to dozvěděla, se psychicky zhroutila. Avšak jednou se rozhodla, že...
