Kotlík, žába a Tenebris meridiem

Kapitola třetí

Když jsem se vrátila do Doupěte, všichni akorát zasedali ke stolu. Z kuchyně to krásně vonělo po jehněčím mase, švestkách, skořici a jablkách. Pozdravila jsem se se všemi a posadila se na volnou židli. Paní Weasleyová akorát levitovala na stůl obrovskou mísu s masem, omáčník s fialovohnědou omáčkou (u které jsem usoudila, že právě z ní se line ta švestková vůně), mísu plnou naoranžovělých noků (pravděpodobně dýňových) a mističku pražených mandlí. Ginny akorát něco tiše vyprávěla Harrymu a Ron je přitom probodával vražedným pohledem z opačného konce stolu. Pan Weasley dočítal denního věštce, kterého doposud nestíhal přečíst a dění u stolu ignoroval. Když však už byl poslední talíř, sklenice či mísa na stole, rázně zavřel noviny a popřál všem dobrou chuť. To byl pokyn pro ostatní, že mohou začít jíst a na chvilku zavládlo u stolu ticho.

Ovšem jen do té doby, než se Harry s Ginny natáhli ve stejný okamžik pro stejný kus masa. Ginny lehce zrudla, zasmála se, zatím co jí Harry galantně zmíněný kus masa naservíroval na talíř, načež mu poděkovala a laškovně na něj zamrkala.

Ron, který celou tuto scénu znechuceně pozoroval, se raději otočil na mě a hádám, že kvůli tomu, aby se přivedl na jiné myšlenky, se ještě s plnou pusou zeptal:

„Hmm, Hermiono, co ti vlastně stará McGonagalová chtěla?"

Vzhledem k jeho momentálnímu rozpoložení jsem se rozhodla to nijak nekomentovat a pouze mu odpověděla na otázku.

„Chtěla mi předat výsledky mých OVCE a před tím, než se zeptáte, tak mi je nezaslala po sově proto, že chtěla zjistit, jak se jejím studentům daří, když už přišla o oficiální zakončení roku a neměla nás jak zastihnout."

Ron se na mě trochu rozpačitě podíval. „No, já se ale zeptat nechtěl..."

„To je skvělé! Jak si dopadla? Určitě dobře, jak jinak by mohla naše Hermiona dopadnout, že?" skočila mu paní Weasleyová nadšeně do řeči.

„Všechny zkoušky dopadly úspěšně." přisvědčila jsem s úsměvem.

„Říkala jsem, že budeš mít osmkrát V." odvětila Ginny již také s úsměvem a lehce protočila oči. „Už nám tedy prozradíš, co máš teď v plánu? U mě je to jasné. Od té doby, co mi nabídli místo chytačky za Harpyje mám jasno a pokud bude Ron hrát za Kudlejské Kanonýry, tak mám jasno hned dvojnásob. Někdo mu přece musí ukázat, zač je toho koště."

„Jako bys zrovna ty mohla něco říkat o famfrpálu! Vždyť většinu času chytal za Nebelvír Harry! No tak Harry, řekni něco!" vztekal se Ron. 

Abych zamezila hádce o famfrpálu, která by se mohla táhnout dlouhé hodiny, jsem rychle odpověděla Ginny na otázku.

„No, ještě to není jisté, ale na Sorboně každý rok otevírají pětileté studium lékouzelnictví zakončené mistrovskými zkouškami. Teď když už vím, že požadavky na zkoušky OVCE splňuji, tak bych se ráda přihlásila do přijímacího řízení na příští rok."

„Ale to je úžasná zpráva, Hermiono. Víš, že kdybys cokoliv potřebovala, tak u nás máš dveře vždy otevřené. Máš naší plnou podporu. Že ano, Arture?"

„Ale samozřejmě Molly. Hermiona je u nás vždy vítána." odvětil pan Weasley.

„Děkuji Molly, ale doufám, že to nebude třeba. Je nejvyšší čas se postavit na vlastní nohy a proto jsem přijala na rok místo v Bradavicích, které mi dnes nabídla profesorka McGonagalová. Zvládnu si tak jak vydělat, tak se i připravit na zkoušky, jelikož mi byly přislíbeny i konzultace od profesorů za mou výpomoc. Budu-li mít štěstí, tak se i profesor Snape uvolí k soukromým konzultacím."

„Štěstí? Skutečně řekla konzultace se Snapem a štěstí v jedné větě? Hermiono, nepomátla ses trochu?" ozval se Ron lehce vykolejeně.

„Ano, Rone, řekla. Je jedním z předních světových odborníků na lektvary." oponovala jsem.

„Ale Hermiono, to tě skoro neuvidíme." ozval se zaskočený Harry. „Je to skutečně to, co chceš? Pokud ti jde o peníze, tak ti zatím můžu pomoct. Nemusíš kvůli tomu jezdit tak daleko."

„Ano, je Harry. Je to pro mě skvělá příležitost a mimo jiné, je už na čase, abych se o sebe začala starat sama." odvětila jsem Harrymu. Musím říct, že mě jeho starost potěšila.

„Ale Hermiono, vždyť ty se celý život o někoho staráš! Můžeš jednou nechat někoho, aby se mohl postarat on o tebe." Zaslechla jsem v Harryho hlase náznak smutku?

„Harry, řekl bych, že pokud to Hermiona chce, tak bychom jí v tom neměli bránit. Popravdě řečeno ani nemůžeme." poznamenal pan Weasley věcně.

„Děkuji, Arture." špitla jsem vděčně.

Na chvilku zavládlo u stolu ticho. Všichni jsme na sebe jen rozpačitě hleděli. První se vzpamatovala paní Weasleyová.

„Koláč! Kdo si dá kus koláče?" Ještě než stihla domluvit mávla hůlkou a za chvilku se na stůl vznášel nádherný a lahodně vonící jablečný mřížkový koláč. Všichni u stolu toužebně nasáli tu úžasnou vůni jablek a skořice. „Snad bude ještě teplý. Před chvílí se dopekl."

Když každému přiletěl na talířek kousek koláče a do šálků se jim začal nalévat jitrocelový čaj, paní Weasleová pokračovala.

„Drahoušku, nechtěla bys se mnou jít pozítří do Příčné ulice? Určitě si budeš potřebovat něco zařídit, když za chvilku pojedeš do Bradavic a já tam také musím, tak to můžeme spojit do jedné cesty. Potřebuji se stavit k madam Bolensové, abych si sehnala něco proti trpaslíkům. Jen co se člověk otočí, hned jich má plnou zahradu." posteskla si paní Weasleyouvá.

„Ráda se připojím, jen jsem si ještě nestačila udělat seznam všeho, co budu s sebou potřebovat, ale to bezpochyby do té doby stihnu" usmála jsem se na ní.

Zbytek večeře již proběhl celkem v tichosti. Když jsem došla do „svého" pokoje, který zůstal volný po Billovi, zjistila jsem, že na okně sedí sova s dopisem přivázaným k její noze. Dopis jsem si od ní převzala a vyndala z nádobky vedle okna pamlsek, který měl sloužit jako poděkování. Sova se po něm natáhla a spokojeně odletěla pryč.

Podívala jsem se na dopis a spatřila Bradavickou pečeť.

Kdo by mi mohl psát z Bradavic? Vždyť s McGonagalovou jsem dnes mluvila.

Netrpělivě jsem rozlomila pečeť.