Kotlík, žába a Tenebris meridiem

Kapitola pátá

Opět po pár týdnech kráčím směrem ke hradu. Za mnou se vznáší objemný kufr, do něhož se díky pár obtížně zjistitelným zvětšovacím kouzlům vešlo vše, co bych mohla za celý rok potřebovat. V duchu jsem si ještě naposledy udělala zběžnou kontrolu všeho, co jsem měla mít s sebou.

Myslím, že jsem na nic nezapomněla. Spokojeně jsem se pro sebe usmála.

Teď už jen zajít za Mcgonagalovou, zjistit si, kde mě nechá ubytovat a pak už jen padnout do postele. Za poslední tři týdny jsem toho moc nenaspala a dlouhá cesta v prázdném Bradavickém expresu tomu také moc nepomohla. Když nás vlak unášel večerní krajinou, jen s těží jsem držela oči otevřené.

Totiž... Mohla jsem se sice přemístit před hlavní bránu a ušetřit si tak dlouhé hodiny na cestě, ale vzhledem k množství očarovaných předmětů v mém kufru jsem to zkrátka a jistě nechtěla riskovat. Letax jsem vyloučila ze stejného důvodu. Také bychom k tomu mohli připočíst fakt, že už jen pouhá představa toho, jak svůj objemný kufr pěchuji do maličkatého krbu v obývacím pokoji u Weasleyových, byla vskutku úsměvná.

U hlavní brány na mě již čekala profesorka McGonagalová s přívětivým úsměvem na tváři.

„Slečno Grangerová, vítejte zpátky v Bradavicích. Jakou jste měla cestu?"

„Dobrý večer, paní profesorko. Cesta byla vyčerpávající, ale v zásadě dobrá. Děkuji za optání." odvětila jsem. Myslím, že únava z mého hlasu musela být patrná.

„Tak tomu naprosto rozumím. Ostatně proto jsem tu. Chtěla bych vám ukázat pokoje a nechat vás odpočinout, ať máte na zítřek dost sil." odpověděla s chápavým výrazem ve tváři. „Očekávám vaši přítomnost na zítřejší večerní poradě sboru a měla byste se stavit na ošetřovně za Poppy, abyste se společně domluvili na tom, jak to celé bude probíhat. Co se týká vašeho ubytování, tak vzhledem k tomu, že pokoje se v Bradavicích nachází pouze ve sklepeních a nebo nahoře ve věžích, jsem se rozhodla, že vás ubytuji dole ve sklepeních, odkud to budete mít blíže jak do laboratoří, tak i na ošetřovnu. Není to sice Nebelvírská vež, ale já myslím, že si na to brzy zvyknete."

Došli jsme až před obraz jabloně, na níž rostlo přesně 7 jablek. „Tak a jsme tu. Vybrala jsem vám pokoj, který má jako jeden z mála zde v podzemí vstup skrze obraz. Nerada bych, abyste mi tu bloudila ve snaze najít tu správnou zeď, před kterou se postavit. Dovnitř se dostanete tak, že podržíte třetí jablko zprava a řeknete heslo. Nyní je nastaveno na „viridis nebula", ale můžete si jej změnit." Během svého monologu názorně předváděla svá slova a díky tomu jsme se za několik málo okamžiků ocitli v pokojích za obrazem.

První pokoj, do kterého jsme vstoupili, byla středně velká místnost s krbem, stolkem a tmavě zelenou pohovkou na straně jedné. Na straně druhé pak byl psací stůl z třešňového dřeva a malá osobní knihovna, která však zatím zela prázdnotou. Naproti dveřím byla malá chodbička, z níž vedly dvoje dveře.

Kufr jsem zatím dolevitovala doprostřed místnosti na kruhový koberec, který z větší části zakrýval kamennou podlahu. Koberec byl zdoben složitým květinovým vzorem a byl jak jinak než zelený. Celou místnost osvětlovaly svíce rozmístěné po stěnách pokoje.

Otočila jsem se na profesorku McGonagalovou.

„Doufám, že se vám tu bude líbit, slečno Grangerová. Tento rok budou tyto pokoje vaší soukromou rezidencí. Musím říct, že na můj vkus oplývají až moc velkým množstvím zelené. Myslím, že vám nikdo nebude mít za zlé, když si to tu trochu zvelebíte a jak se říká, hodíte do nějakých teplejších barev." spiklenecky na mě mrkla. „Ale teď už bych vás měla nechat po tom dlouhém dni trochu odpočinout. Pokud budete mít hlad, tak krb ve vašem pokoji má přímé letaxové spojení do kuchyně. Skřítkové vám jistě vyjdou velmi rádi vstříc. Nemusíte se je bát o cokoliv požádat, oni dělají svou práci rádi, slečno Grangerová.