Scorily /Harry Potter Fanfikce/

6.

I když to Lilly vůbec nečekala, Malfoy byl skvělý učitel. Mluvil klidně, mněl mnoho mnemotechnických pomůcek a byl velmi trpělivý, i když už po několikáté spletla roh jednorožce s jeho žíněmi a jednou popletla postup přípravy, načež to Scorpius komentoval jen tichými slovy: "To by vybouchla možná celá škola." Avšak Lilly je ignorovala, vážila si jeho pomoci a byla za ní vděčná. Věděla totiž že sama by to nikdy nezvládla a své rodině se s jejími slabostmi nezmiňovala.

Když několikrát po sobě správně odpověděla na všechny Scorpiovo otázky, začali si normálně povídat. V tiché shodě oba zůstali sedět naproti sobě i přes to že už skončili s učením. Popravdě se ani jednomu nechtělo odcházet.

Lilly se zrovna smála, Scorpius na ní koukal s obdivem. Jak může být tak krásná. Nikdy jindy neměl příležitost s ní strávit tolik času v takové blízkosti jako teď. Udivovalo ho jak přirozeně se s ní cítí, jak ho baví jí pořád dokola rozesmívat a jak moc se mu líbí jak vypadá, když u smíchu lehce přivře oči, rty se jí roztáhnou do úsměvu až jdou vidět její rovné zuby. Tváře se jí lehce začervenají a pihy na nich ještě víc vyjdou na odiv. 

I Lilly si užívala, Scorpius byl na ní velmi hodný a až kouzelně se vyhýbal tématům o kterých jakoby automaticky věděl, že Lilly nechce mluvit. Věděla že jí nemůže znát tak, aby to dělal naschvál, jak by mohl, ale přitom kdykoliv se změnilo téma jejich konverzace, začal mluvit o něčem, co Lilly přišlo ještě zajímavější než téma předchozí.

"Ale proč, to nechápu, proč by tohle dělal." Reagovala zrovna se smíchem na příběh který jí Scorpius vyprávěl. Nikdy netušila že prožil tolik vtipných věcí, že má tak velkou rodinu a že jeho bratranci jsou možná podobně přirozeně vtipní jako jsou dnes její strýčkové Ron a George. Kupodivu jí všechno zajímalo, chtěla vědět kolik přesně má příbuzných, kolik kdy přečetl knih a jak se mu líbili, kdy se mu jaký lektvar nepovedl a jak to skončilo, nebo kdy dostal nějaký školní trest. 

"Jo, prostě to na mně vylil, ani se nepodíval jestli není nikdo okolo. Celá naše práce byla zbytečná." Odpovídal jí se smíchem, stále byli v knihovně, ale nikdo tu nebyl, takže si mohli povídat jak nahlas chtěli. Byli tak moc zabraní do zábavné historky, kterou zrovna Scorpius Lilly vyprávěl, že ani nezaregistrovali hlasité kroky, blížící se zpoza regálu k jejich stolu. 

"Lilly Luno Potterová!" Křičela na ni její sestřenka Rose, jak se odvažovala odhadnout, ještě dříve než se objevila zpoza regálu s knihami. Lilly si nikdy nevšimla, jak moc se podobá Hermioně když se zlobí. A možná to bylo proto, že na ni se nikdy nikdo nezlobil. Scorpius už stihl vrátit na obličej jeho kamenný výraz a Lilly problesklo hlavou, že se možná smál kvůli, že ten neutrální výraz s ní zahodil. 

"Tady jsi! Co tu sakra děláš Lilly!" Křičela na ní. Byla bez sebe zlostí a Lilly přitom nechápala proč vlastně. Ale nestihla ani otevřít pusu, když ji její sestřenice silně chytla za paži a škubla s ní tak, že Lilly musela vstát ze židle. Lehce vyděšeně a rozhozeně se podívala na Scorpia, který se neubránil lítosti vůči ní, za zlobu Rosu. Taky byl hodně naštvaný, proč je na ní tak naštvaná a jak si vůbec dovoluje být na ni tak zlá a agresivní. Měl co dělat aby se nezvedl a neodstrčil Rose od Lilly.

"Promiň, musím jít." Špitla Lilly ke Scorpiovi po krátkém souboji pohledů, který zrovna svedla s Rose. "Jasně, doufám že se ti to povede." Odpověděl, na mysli měl zkoušení z lektvarů. A pak už se jenom smutně koukal, jak Rose odvádí to krásné slunce, jehož zář by tak rád pozoroval do konce svého života. Mám jí rád, uvědomil si. A možná i něco víc.

"Co se děje, Rose!" Ptala se rozhořčeně Lilly své sestřenky, vždycky byla na všechny hodná, ale teď se zlosti neubránila. Jak moc by chtěla být zase se Scorpem. "Co se děje?! To snad nemyslíš vážně že se mně ptáš!" Křičela na ni. " Zdejchneš se bůh ví kdy, bůh ví kam a bůh ví s kým. Nikomu o tom neřekneš a ani nenecháš vzkaz, pak nepřijdeš na snídani a očividně jsi se ani neměla k přípravě na hodinu, že?!" Její výraz byl skřivený zlostí. 

"Ještě k tomu s Malfoyem, byla jsi s Malfoyem." Dodala zatímco společně šli chodbou směrem k Nebelvírské společenské místnosti. "Lilly, dostala jsem od Jamese za úkol na tebe dát pozor a ty se hned první den školy vypaříš do knihovny s Malfoyem. Proč?" Rose už se docela uklidnila, ale furt hrozil další její výbuch zlosti. Lilly věděla co tím myslí a taky věděla že má pravdu, kdyby tu byl Jem, tak mu říkala jen Lilly, nikdy by si ani z daleka nedovolila se Scorpiusem v tý knihovně zůstat. 

"Ale to nebylo v plánu, byla to náhodam že jsme se tam potkaly, Rose. Měla jsi mě dřív vyslechnout, než si na mně začala křičet." Odpovídala jí Lilly klidně, nemělo smysl se vztekat. Chvíli šli mlčky, jedna vedle druhé, obě plné potlačované zlosti. Rose se snažila uklidnit mnoha způsoby, počítala do desíti, zhluboka dýchala. Lilly měla pravdu, že se zbytečně moc naštvala, ale nehodlala se omlouvat, to neměla ve zvyku. 

James za ní došel před koncem prázdnin s jednoduchou prosbou: "Pohlídej za mně Lilly, prosím. Víš co pro mně znamená a taky víš jak moc umí být ztřeštěná. Nechci aby se jí něco stalo." Nebylo to složité. Rose svou sestřenku měla moc ráda, znala ji dobře, ale myslela že hlídat ji, bude jen o tom, že zkontroluje zda pořádně snídala, nebo že jí nakáže aby si zašla na ošetřovnu, když bude vypadat nemocně. Jamese taky měla ráda, možná snad ještě víc jak Lilly. Vždy pro ní byl vzorem. Byl to skvělý čaroděj, jeho nadání bylo zřejmé vždy. Stejně jako u Lilly. Oba byli skvělý hráči famfrpálu, Lilly však otcovo nadání možná zdědila o trošku víc. 

"Jen mi slib, že se s ním nebudeš vídat, Lilly. Jinak to napíšu Jamesovi." Řekla jí, už klidně a vyrovnaně, Rose, když došli ke vchodu do společenské místnosti. Otevřely dveře a Rose se rozběhla po schodech nahoru. Lilly tam přitom nechala stát.