Getaway Car // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Kapitola 3

Když Harley otevírá oči, sluníčko prochází do její ložnice skrze žaluzie, které zapomněla včera večer zatáhnout, nepamatuje si, co se stalo.

Je to sladké místečko, v němž se může na okamžik skrýt.

Spokojeně mručí ve známém pohodlí své postele a více se zanořuje do matrace. Je to jeden z případů, kdy se moc snaží, nutí se dostat pod závoj bezvědomí a oddává se blažené chvíli, kdy se vrací ke spánku.

Budíku na mobilu trvá, než ji probouzí ze spánku. Na tváři má jemnou stopu slin, přičemž mrká očima, aby viděla vycházející slunce, křiví obličej nad pocitem mokrosti.

Krátce po její nechutí ze slin na polštáři první myšlenka napadá její mysl po probuzení, ty oči zírající do jejích, když ji ten maskovaný muž strčil proti autu.

Ta situace je neuvěřitelná, nechce si myslet, že je to skutečné, ale nelze to popírat.

Vzdychá, přičemž kouká pod peřinu na oblečení, které jí dal. Basketbalové šortky má pevně zavázané, aby jí nespadly z boků, mikinu vyměnila za triko, než usnula, a jeho beanie leží na nočním stolku vedle několik dní staré sklenice od vody, jako by ji děsil svou neviditelnou přítomností.

Skutečné. Všechno to bylo skutečné.

Ze smrti potencionálně tří lidí, kteří se setkali se svým osudem na konci jeho zbraně, se jí vrací vzpomínka, jak motor jejího auta potěšeně žil, když zkoušela jeho hranice, aby setřásla policii. Proto si to auto vybrala. Ne se záměrem setřást policajty, to samozřejmě ne, ale protože bylo rychlé. Nemělo být krásné, mělo být praktické, ale proto jí připadalo krásné.

Byla na něj zatraceně pyšná.

Nebylo to její první auto. Její první byl dárek od jejího táty, když jí bylo šestnáct. Daleko za hranicí toho, co by si teď sama mohla dovolit, byl to její cenný majetek a ona byla sotva puberťačka, která neměla ponětí, co by se ji chystalo smést a odvát její život do nevlídného a nezmapovaného teritoria, které nikdy nebrala jako samozřejmost.

A zatímco byla na tohle auto pyšná, než ho její bratr Peter prodal po smrti rodičů, byla na tohle pyšnější. Tohle auto bylo její. Koupila si ho, vybrala si ho a starala se o něj, jako by bylo její dítě, ale teď...

Dívá se na čas na mobilu a znovu vzdychá nad myšlenkou extra snahy, aby stihla autobus.

Koberec dovoluje jím studeným nohám zanořit se do něj na cestě k šatníku na druhé straně pokoje a prochází si každou děsivou vzpomínku na předešlou noc, zatímco se připravuje prázdnými pohyby.

Její prsty tahají za úchytku z umělého zlata v horním šuplíku ve snaze najít obyčejné triko, které by si přetáhla přes rozcuchané vlasy, ale nevěnuje pozornost tomu, co dělá. Její mysl je jinde. Její mysl zůstává tam, kde byla před šesti hodinami, stojí uvízlá uprostřed parkoviště s ničím, co by jí dělalo společnost, kromě stop od pneumatik zanechaným za záhadným mužem.

Nezbývalo jí nic jiného, než jít k místu, kde nechal její auto.

Trvalo půl hodiny, než tam došla. Nohy v botách jí tepaly bolestí a svaly na nohách se jí napnuly s potřebou úlevy, když andrenalin začal klesat. Bezprostřední nebezpečí bylo pryč dost dlouho, aby se její mysl mohla vrátit z instinktivní situace bojuj nebo uteč, když byla do toho hozena, jakmile její noha poprvé nasedla do auta, takže mohla cítit, jak se jí bušící srdce vracelo k normálu, přičemž rozeznala věci jako bezvýznamné, když se lehká bolest vrátila.

Ale když zašla za roh k parkovišti u opuštěného kostela, kde naposledy viděla své auto, bylo pryč.

Bylo to půl hodiny od doby, kdy ji nechal na parkovišti, ale tou dobou, co tam došla, on nebo někdo jiný, kdo poslouchal jeho příkazy, ho musel ukrást. Pravděpodobně aby její oblíbený majetek skončil na sběrném dvoře nebo byl poslán k recyklaci, ten kretén, který zničil celý její večer, zašel dál, aby zredukoval stopu toho, co se stalo a to bylo to, co bylo přes čáru.