Getaway Car // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Kapitola 2

„Možná bys měla začít řídit, než se tady dostanou," říká.

Teprve teď si všímá svého okolí a vidí slabá červená a modrá světla na budově na hlavní cestě.

Na vteřinu na něj jen překvapeně mrká. Z pusy jí nevycházejí žádná slova, ani žádná jiná reakce než vyděšený pohled v jejích očích a zvuk drmolení, jak chce něco říct. Co jiného může dělat? Mohla mít vystřelovací nůž, ale tenhle chlap jí míří zbraní na hlavu. Není místo na argument.

Po další vteřinách ticha zužuje oči a ona vidí, jak se zmateně pod maskou mračí.

Chladný kov zbraně se jí tiskne na kůži, když ji tlačí špičku pistole na spánek. Volnou rukou, kterou měl položenou vedle sebe, natahuje zbraň a nabíjí kulku do komory a zdá se, že zvuk ji vytrhává z ulity šoku.

„Jeď," říká skrze zatnuté zuby.

Šlape nohou na pedál a z toho náhlého pohybu její hrudník vystřeluje dopředu proti pevnému pásu. Auto vyráží kupředu z prostoru mezi dvěma budovami, když dvě policejní auta zabočují zpoza rohu na ulici před budovu. Díky času dne jsou ulice prakticky prázdné a žádná auta neprojíždějí kolem, s lehkostí se přeřazuje do druhého pruhu.

Ze zbraně přitisknuté na lebku se jí velmi třesou ruce, až by je mohla poslat mimo silnici, kdyby se nesoustředila. Asi by si vedla lépe, kdyby jí pistol nemířila na spánek a měla představu o tom, kam by měla jet, ale část jí se bojí zeptat. Jeho samotná přítomnost jí zavírá pusu a nutí ji držet sklopenou hlavu, aby ho neštvala, ale potřebuje to vědět.

„Kam vůbec jedeme? Nemůžu-," zbytek věty koktá. „Ani nevím, kam jet, jak může, do prdele, čekat, že ty poldy setřesu, když nevím, kam jet?"

Malá ručička na rychlostním tachometru dosahuje sto třiceti kilometrů za hodinu. Ví, že auto snese i rychlejší jízdu, protože to zjišťovala, a částečně proto, že řídila i rychleji, ale doufala, že tohle bude na poldy dost pomalé, aby je zastavili a zachránili ji od něj.

Jako odpověď na její otázku ji tlačí zbraň na hlavu silněji.

„Nejdříve je musíš setřást, a pokud do té doby tebou neproletí kulka, řeknu ti, kam jet. Šlápni na to."

Bylo by trochu méně znervózňující, kdyby nebyl klidný. Ruka držící zbraň se netřese jako její ruce, jeho jsou zcela klidné.

Už tohle dělal, šeptá hlas v její mysli. Jasně tohle dělal už mnohokrát a nebude mít problém tě střelit!

Nastává chvilka opatrného rozjímání, zvažuje možnosti.

Na jednu stranu by mohla udělat opak toho, co řekl, a nechala by ho, aby ji sejmul hned teď tady, vystrčil vy její tělo na kraj silnice a sám by ujel. Byla by to rychlá smrt. Kulka v mozku by ji zabila okamžitě, bezbolestně a bylo by to dřív, než by zaregistrovala zvuk jeho prstu v kožené rukavici stisknout spoušť.

Na druhé straně by ho mohla poslechnout a podlehnout instinktivní potřebě šlápnout na plyn...

Přivádí to vzpomínky před lety, seděla mámě na klíně na straně závodní dráhy, zatímco sledovala táta, učila se s ním řídit, povzbuzoval ji z místa spolujezdce a ona se ztrácela v radosti z rychlé jízdy, kdykoliv potřebovala uniknout před okolním světem. Mohla cítit adrenalin, když uvolnila ramena a sešlápla pedál až k podlaze.

Hluboko uvnitř ví, že je to správné rozhodnutí.

Nechce takhle zemřít. Kdyby dokázala vytěsnit pocit zbrani u spánku a intenzivní oči zanořující se do ní, dokázala by udělat to, co chtěl. Kdyby se opravdu snažila, dokázala by předstírat, že jí bylo zase šestnáct na tátově staré závodní dráze. Kdyby ne, není možné, že by to zvládla, aniž by se nepozvracela.