𝐎𝐂𝐄𝐀𝐍 𝐄𝐘𝐄𝐒 , 𝐣. 𝐦𝐚𝐲𝐛𝐚𝐧𝐤 ✔️

𝐜𝐡𝐚𝐩𝐭𝐞𝐫 𝐭𝐰𝐨

Zadumaně jsem hleděla na rozdivočelé vlny. V paži jsem svírala své modré surfařské prkno a mou postavu zvýrazňovaly šedo-černé plavky. Jediné nejslušnější.

Rozeběhla jsem se po nahřátém písku, který okolní teplotou začínal i chladnout. Jelikož se blížil večer a to i s dorůstající lunou.

Když jsem na chodidlech ucítila vlhký písek a já skočila spolu s prknem do moře. Rukama jsem se snažila pádlovat do určité vzdálenosti a hned při první vlně se zvedla na nohy. Srovnala jsem si rovnováhu a projela ji bezproblémově. Sjížděla jsem ji po boku, ve středu a také uvnitř. Naučila jsem se po celých těch letech určité triky a techniky.

Surfování je vášeň. Zapomenete na starosti, které vás v životě bohužel potkali a vy je spláchnete vlnami. Nic hezčího na zemi snad pro mě neexistuje. Jestli by se kdokoli zeptal; ,,Koho na světě nejvíc miluješ?"
Má odpověď by byla; ,,Moře plných vln."

Pozadí za mnou obohacoval příjemný západ slunce. Na obloze byl připravený měsíc na zazáření dnešního večera. Všechno bylo perfektní... až na můj život.

Věčně jsou starosti s tátou. Starosti s penězi. Všechnu tu tíhu ze svého hrdla bych potřebovala nadzvednout... a hodit pryč. Ta mě tahá a potápí pod hladinu oceánu. Potřebuji a hlavně chci se nadechnout. Kdy bude konec?

Seděla jsem na prkně a nechala na síle moře, aby mě pohupovalo na hladině. Namáčela jsem si nohy a pozorovala prázdnou pláž před sebou.

Po chvilce za mě rozhodlo svědomí, a tak jsem doplula ke břehu, kde ležely mé věci pohozené na písku. Osušila jsem se a navlékla šortky a bílé tílko. Bílé tílko je horor po mokrých plavkách. To bych rovnou se mohla projít po ulici bez něj. Surfařské prkno jsem uložila do dřevěné budky, abych se s ním nemusela tahat.

✭ ✭ ✭

Procházela jsem se pouliční cestou. V pravé paži mi visela plátěná taška a mé vlasy byly už pomalu suché. Za jedním baráčkem, nebo spíše za chatkou, jsem zahlédla kouř. Kouř z cigarety. Dále jsem tedy procházela cestou až jsem byla u kouře nejblíže.

Za rohem stál opřený pohledný blonďák a nasával z cigarety kouř. Zahlédl mě a já rozpačitě znovu otočila hlavu na cestu.
,,Jak šly bedny?" Zastavila jsem svou procházku a otočila se s celým svým tělem na něho. ,,Šlo to. Co tu děláš tak pozdě?" Kývla jsem na něho na náznak, aby začal mluvit.

Ukázal mi cigaretu, i když mi to dávno došlo. ,,Co ty takhle pozdě. Kolem je všude nebezpečí."
,,Chceš být snad můj ochránce? Princ na bílém koni? Jsem v pohodě." Protočila jsem očima.

,,Klídek dámičko. Rozhodně by se ti nelíbilo kdyby tě něco hrozného potkalo." Potáhl si z ní. ,,Umím sebeobranu."
,,Když bude velkej jako medvěd tak ti moc nepomůže."
,,Nejsem párátko, zvládla bych ho položit na zem."

Někdy si moc věřím, ale oba víme, že bych někoho takového nepřeprala. ,,Tady v Outer Banks málo někdo někoho napadne. Já věřím, že tohle místo je celkem bezpečné a pro jistotu jestli tě to uklidní, si koupím kapesní nožík."
Vážně na mě hleděl a já se chtěla z plna hrdla zasmát. ,,Ten nosím taky." Přiznal.
Nevěřícně jsem se něj podívala. ,,Nevěřím." Zkřížila jsem ruce na prsou.

,,Vážně..." Začal se prohrabávat v kapse u kalhot. A skutečně - vytáhl červený kapesní nožík. ,,Fajn, vyhráls." Zvedla jsem ruce pro vyznání prohry.

,,Ale jinak..." Potáhl si po druhé, ,,asi máš pravdu. Snad. Jak se vůbec jmenuješ?"
,,Co tě to zajímá, Romeo?" Prohrábla jsem si flirtovně vlasy. ,,Musím vědět s kým mluvím." Začal se pomalu přibližovat a já tam jen tupě stála. ,,Nemusíš to vědět." Pokrčila jsem rameny a olízla si rty, jelikož mi náhle vyschly.

V měsíčním světle jsem si ho zcela detailně prohlédla. Blonďaté až do špinava vlasy měl rozcuchané a rozčepýřené všude. Na krku ho ozdoboval přívěsek se žraločím zubem. Na sobě měl tmavou košili a tmavé carga kraťasy, dlouhé až po kolena. Zastavil se těsně přede mnou a já svůj zrak zastavila přesně u jeho očích.

Měly barvu oceánu. Nejprůhlednějšího oceánu na světě. Nebo nebe. Nebe beze mráčků. Připomínaly mi všechno co je na světě tak krásně modré. Byly něčím majestátný. Jiný. Líbily se mi.

Na můj první dojem vypadal jako týpek, který by rozbil hubu děcku za rohem. Byl vysoký tak přes metr osmdesát a pořádně namakaný. Ozdobovala ho jeho široká ramena. Rozhodně jsem oproti němu prcek.

,,Nemusím, ale chci. Já jsem JJ Maybank." Hleděl mi do mých oříškových očí a já do jeho oceánských. Od teď budu jeho očím takhle říkat. ,,JJ? Zvláštní jméno."
Uchechtl se a já na něho nechápavě civěla.
,,Je to zkratka." Objasnil mi.
,,Aha. No já jsem Brooklyn Evans, když je to pro tebe tak důležité." Přešlápla jsem. Kývnul lehce hlavou dopředu. ,,Jinak mi říkají Brooke nebo Brookie." Protočila jsem hravě očima.

,,To se mi líbí, Brooke." Usmál se. Všimla jsem si jeho ďolíčku na levé tváři. Líbilo se mi to a chtěla jsem, aby se usmál znovu. ,,Proč jsi dneska nechtěla domů?" Hravě zaklonil hlavu do strany a nespustil ze mě oči. ,,To ti mám dneska říkat všechno, Sherlocku?"
Zasmál se a já začala být na jeho smíchu závislá.

Potáhl si snad už po třetí za tenhle večer z cigarety. Obsah cigarety nasál do plic a já ho při tom tak detailně pozorovala, když mi v tom kouř foukl přímo do obličeje.

Zavřela jsem oči a začala kašlat. Lehce jsem se od něj oddálila a snažila lapat po čistém vzduchu. ,,Na cigarety moc nejsme?" Usmíval se. ,,Jdi do háje." Kašel byl hrubý, ale pomalu ustupoval.

,,Tak mi aspoň odpověz na otázku." Udělal krok dopředu, tedy ke mně a už byl ve stejné vzdálenosti jako předtím. Cigaretu upustil na asfalt a tam ji nohou típl. ,,Možná to ne každý má doma suprový?" Mykla jsem rameny a otráveně protočila hlavou, abych se uvolnila za krkem.

,,Tak to máme stejný, děvenko." Zkřížil ruce na prsou. ,,Jsem Brooke, ne děvenka." Přešlápla jsem k němu a pak zpátky. ,,Tobě se to nelíbí?"
,,Ne a už musím domů. Zdržuješ mě."
Při mé větě jsem ho přistihla jak se mi dívá dlouze na rty. Co má sakra v plánu?

Pohled z mých rtů přemístil znovu na můj zrak. Odkašlala jsem si, ,,JJi, zdržuješ mě."
Při vyslovení jeho jména se mu roztáhly zorničky. Páni. Opravdu až tak pozorně ho pozoruji?

,,Dobře... tak běž." Ukázal na cestu za mnou. ,,Díky. Měj se Jayi." ,,Jsem JJ." Ozval se za mnou. Podívala jsem se na něho přes rameno. ,,Není to jedno?"
,,Možná, ale tak se nejmenuji." ,,Asi ti tak začnu říkat, Jayi." Musela jsem ho provokovat. Přišlo mi to vtipné. ,,Takže se ještě uvidíme?" Nechtěla jsem mu dávat naděje, ale osobně bych ho chtěla potkat znovu. ,,Možná!"

Jeho další poznámky za mnou hulákal, ale já dále pokračovala svou cestou domů. Přišel mi sympatický. Sice to jak mi do ksichtu spustil kouř nebylo sympatický, ale jinak je fajn.
Takže JJ Maybank. S atraktivníma očima. A neodolatelnou výškou. A s velkými rameny...

✭ ✭ ✭