𝐎𝐂𝐄𝐀𝐍 𝐄𝐘𝐄𝐒 , 𝐣. 𝐦𝐚𝐲𝐛𝐚𝐧𝐤 ✔️

𝐜𝐡𝐚𝐩𝐭𝐞𝐫 𝐭𝐰𝐞𝐧𝐭𝐲-𝐭𝐡𝐫𝐞𝐞

Tentokrát v bytě nezůstalo nic. Jen plno krabic na chodbě jako jediný objekt široko, daleko. Mamka už má koupené letenky a dnes večer odlétáváme.

Je mi líto, že nic netuší. Naposledy jde za chvíli něco vyřídit a já uprchnu z domu. Vím, že přidělám mamce zbytečné starosti, ale schovám se někde, kde mě nikdo nenajde.
Pro mě je to jediná možnost jak zůstat v Outer Banks. Promiň, mami.

,,Tak konečně dneska. Vypadneme z téhle prdele světa a užijeme si v Miami. Věř mi, že se ti tam bude líbit. Bude tam jinej život s jinými lidmi. Určitě si najdeš i nového chlapce." Mrkla na mě okem matka. Je mi do breku a zároveň do smíchu.

,,Mami, nějak se mi zdá, že jsi otce brala jako výmluvu. Do Miami se ti chtělo určitě už předtím." Takhle jsem to nějak viděla. Nevím jestli to je pravda, ale podle jejích slov mi to tak připadá.

,,Tak nějak jo. Fajn, že jsi na to přišla." Že se nestydí. ,,Mami, jsi v tomhle dost sobecká. Vyslechla jsi někdy i můj názor?" ,,Nebudeme se dohadovat, Brooklyn. Jsi ještě dítě a nerozumíš rozhodnutím dospělých." Já, že jsem dítě?! ,,Někdy mi připadá, že i rozhodnutí dospělých je jako rozhodnutí od malých dětí." Pyšně jsem zvedla bradu vzhůru.

,,Znovu začínáš? Chceš, abychom se pohádaly jako minule? Jsme na to už sakra jen my dvě, když tvůj otec je teď špatný člověk." ,,Nikoho sakra nezabil, mami. Špatný člověk není, je jen člověk co dělá špatné věci. Nic víc." Nechápu proč se zrovna zastávám svého otce, kterého tak moc nenávidím...

,,To snad nemyslíš vážně." Podívala se mi do očí, ,,Bral silné drogy, podvedl mě a neuvěřitelně chlastal. Nevydržel v realitě, takže konzumoval trávu. To není nic víc, někdy v našem manželství nevydržel vztek a rozbil nám několik věcí. Když to nevíš tak radši mlč." Rozešla se pryč.

Zbyla jsem na chodbě jen já s těmi otravnými krabicemi na podlaze. Tolik vzpomínek z našeho chudého domečku.

Zrak mi sjel na sloup, do kterého jsem jako malá nabourala a měla modřinu na čele. Sousedi si mysleli, že mě otec zmlátil při tom byl tak nevinný. V životě na mě nevztáhnul ruku. Až tedy minule na facku. To bylo poprvé. Jinak se mě nikdy neopovážil ani fláknout přes zadek jako dítě.

Také jako malý prcek, když moje máma vytřela podlahu a já běžela a sklouzla po ní. Pěkně jsem si nandala na záda.

Plno dobrých, ale i špatných. Byla jsem spíše nešika, ale z toho jsem už zázrakem vyrostla. Díkybohu.

Nevzdám se. Teď můj proti hráč je má vlastní matka. Neodletím z Outer Banks i kdyby mě to mělo stát všechno. Jediné město, kde si připadám jako v ráji. I přes výjimky.

✭ ✭ ✭

Blížil se večer a má matka odešla z domu. Na záda jsem si vrhla batoh s potřebnými věcmi, abych přežila a na stůl v kuchyni položila vzkaz: ,,Někdy si to snad uvědomíš, jak moc je důležité poslouchat prosby své vlastní dcery. Omlouvám se, mami. Příjemný let...

- Brooklyn, tvoje dcera

Poslední byla esemeska do naší Pouges skupiny.

Já: ,,utíkám pryč z domova, neodlétám..."

Měla to být jen informační zpráva. Sprintem jsem opustila náš prázdný dům plný vzpomínek. Přeskočila plot a běžela daleko a daleko, jak mě jen nohy táhly.

Hlavou se mi sice honily myšlenky co jsem to udělala, jak jsem mohla a proč to vůbec dělám. Nechci odletět do Miami za svým novým životem. Moje matka mě neposlouchala a já udělala to, co mi přijde vhod pro svůj vlastní život. Nebudu se už nikým podřizovat.