𝐎𝐂𝐄𝐀𝐍 𝐄𝐘𝐄𝐒 , 𝐣. 𝐦𝐚𝐲𝐛𝐚𝐧𝐤 ✔️

𝐜𝐡𝐚𝐩𝐭𝐞𝐫 𝐭𝐰𝐞𝐧𝐭𝐲-𝐨𝐧𝐞

Klidný večer se zpěvem cikád. Příjemná teplota a večer obklopený miliony hvězd spolu s měsícem.

Myšlenka, že otec odejde na dobro z mého života, byla uvízlá v mé hlavě jako hřebík v botě. Štípu se do kůže jestli tohle není náhodou jen trapný sen a všechno kolem mě se jen blafuje.

Ačkoliv je toto realita, která se mi poprvé v životě začíná velmi líbit. Nevím jestli je z toho mamka šťastná jako já, přestože její manželství trvalo sedmnáct let a konec, který se proměnil v prach, trval jen pět minut.

Během pár krátkých minut se může váš život na dobro změnit. Otočit na ruby. Buď v dobrém, nebo ve špatném. Jen jak se rozhodnete a moje máma se podle mého já, rozhodla dobře.

Otec byl tíha, která nás s mamkou jen tahala zpátky dolů. Máma vydělala peníze a otec je utratil za své drogy. Máma přišla unavená z práce domů, otec odešel se bavit. Kvůli němu jsem ve svém životě měla málo přátel. Díky jeho pověsti a to, jak nás zašpinil.

Přijde mi jako nechutný a sobecký člověk, který si zaslouží to, co ho čeká. Nevím jestli bude mít pobyt jasný hned na ulici, ale to si zajistí sám.

Sáhla jsem po dřevěné klice od našeho domu a dostala se dovnitř. Vysoké ticho mi pumpovalo tak hlasitě do uších, až to bylo nepříjemné.

,,Mami?" Po domě se ozval můj naivní hlas. Bylo ticho jako na hřbitově a já se snažila plynulými krůčky dostat do kuchyně. Jestli náhodou její osobnost neobývá zrovna tam.

V hlavě se mi začaly jako vždy, přehrávat hrůzostrašné scénáře se špatným koncem. Hned si moje hlava bez jakéhokoli důvodu, začínala představovat něco špatného. Možná, proto, že někdy v určitých částí mého já a chování, jsem pesimista.

Měla bych se někdy zamyslet nad svou myslí. Moje máma v pořádku seděla u linky na barové židličce. Byla sice velmi ponořená ve svých vlastních myšlenkách, ale já tu pro ní vždycky jsem.

,,Mami?" Zopakovala jsem po druhé, protože mě poprvé neslyšela. Zvedla hlavu a náhle všechny myšlenky v její hlavě, se vypařily. Úsměv měla skleslý, oči zarudlé pravděpodobně od brečení a její vlasy potřebovaly šamponovou péči.

,,Jsi v pohodě?" Místo vedle ní jsem zasedla a mou paži omotala kolem jejích ramen pro povzbuzení. ,,Zlatíčko, takhle to dál nejde." Vydechla. Její výrazný dech znamenal všechno a ovlivnil všechno. Místnost projela ve mžiku napětím.

Srdce mi z nervozity začalo dupat více a ruce se bez přestávek potily. ,,C-co myslíš?" Věděla jsem jediné - každá její odpověď bude špatná a já budu z toho celá v hajzlu.

,,Tvůj otec to nenechá jen tak. Budeme se muset odstěhovat." Moje srdce přestalo pumpovat úplně. Jako by mi někdo právě teď vrazil kudlu do zad. Nedokázala jsem právě nic ze svých úst vyslovit. Ačkoliv jsem chtěla povědět všechno.

Kdyby mi něco takového řekla před pár měsíci, určitě bych plně souhlasila. Ale vzhledem k tomu, že si začínám budovat vztah s klukem a mám partu kamarádů, se mi mé rodné město opouštět nechce. Tolik nechce. Možná tak nechce, že bych se tu na podlahu složila a schoulila do klubíčka.

Prosím bože, tohle mi nedělej...

Při minutém zírání na sloup, se mé já rozhodlo něco povědět. ,,Mami, nebudeme se, kvůli němu omezovat. Tohle je náš rodný dům, rodné město, ve kterém jsem prožila své dětství a chci i dospívání. Mami, tohle mi nedělej. Tohle je můj život, nebudu se stěhovat. Mami... prosím, že je to vtip." Přes všechno, co jsem v sobě dusila tak dlouho, se mi spustily slzy.