Zrádci z Coquitlamu Ⅱ

9.

O pět měsíců později

,,To je pro dnešek vše. Pokud k tomu má někdo nějaký dotaz, můžeme se domluvit na konzultaci." Postarší, ale uznávaný profesor Hilton si posbíral své desky a zamířil pryč z posluchárny. Dav vysokoškoláků se hromadně hrnul pryč, protože to byla poslední přednáška pátečního odpoledne. I já sbalila svůj nálepkami polepený laptop a batoh na jedno rameno. Už je to skoro měsíc, co jsem započala studium na této škole. Nechtěla jsem a ani nepočítala, že bych sem kdy mohla chodit, ale Grace když si něco usmyslí, musí být po jejím. Řekla, že ji nebudu moct vídat, jestli se na přijímačky vykašlu nebo budu studium flákat, takže teď tu jsem. Hodiny sedím na zadku a dělám, že si píšu zajímavé poznámky z přednášek od profesorů, kteří zde bezpochyby učí již desítky let. Dlouho jsem přemýšlela, co chci tak nějak vlastně dělat. Jelikož mne stále nenapadala rozumnější varianta, než-li medicína, rozhodla jsem se pro plastickou chirurgii. Neboli osm zatracených let učení se, respektive osm let studia na vysoké škole, jelikož učit se budu muset i potom. Netvrdím, že tu školu hodlám dostudovat. Postačí, když si oddřu tři roky, pak mě Grace nechá být a já skončím jako alkoholik na ulici. Nad tou představou se vždy zahořkle ušklíbnu, obzvlášť proto, že je to minimálně z poloviny pravda. Jestli skončím na ulici s flaškou chlastu v ruce nebo že mě Grace bude prudit dál, to nevím, ale jen těžko mohu předpokládat, že by si to má povedená tetička nechala líbit.
Došla jsem ke svému autu, které jsem nedávno koupila za pár šupů v bazaru. Podle toho taky vypadalo, ale dokud jelo, bylo mi to celkem fuk. Hodila jsem si věci na sedadlo spolujezdce a snažila se opatrně vyjet z parkoviště. Mimochodem pokud jste doufali, že se mé řidičské schopnosti alespoň o něco zlepšili, pak vás musím zklamat, jelikož řídit umím stále stejně na hovno. Sice jsem zatím nikoho nesrazila, ani nezpůsobila autonehodu, ale to přisuzuji spíš svému anděli strážnému než sobě.

Díkybohu dnes nebyla nikterak hustá doprava, takže jsem se domů dostala relativně brzy. Zaparkovala jsem, což je má nanejvýš neoblíbená činnost a vydala se dovnitř. V předsíni vládl nepořádek a všude se válely špinavé páry lodiček, samozřejmě, že patřily tetě Sophii, jak jinak. Jelikož já preferuji svoje Nike air force 1 nebo conversky, které se pomalu začínají rozpadat, opravdu si nikdo nemyslí, že by něco z toho mohlo být moje. Skopnu ze sebe  již zmiňované conversky a vtrhnu do obýváku. Na gauči spatřím sedět strýčka, který se kouká na fotbal a za kuchyňskou linkou tetu Sophii, co zrovna hučí na mou sestřenici. Ta musela přijet někdy dopoledne, protože ráno jsem ji tu nezastihla. Celkem mě to překvapilo, protože jsem myslela, že jí zrovna začal nový semestr.
,,Ahoj." Brouknu neslyšně, ale i tak se na mě přemístí zrak všech v místnosti. Jen sklopím hlavu a hodlám zamířit k sobě do pokoje, když na mě teta Sophie zavolá.
,,Harper! Pojď sem, potřebuju s tebou něco prodiskutovat." Svým dlouhým, kostnatým prstem poklepe na bar a já se proto vydám jejich směrem. Opřu se o linku vedle Maddie, která se na mě povzbudivě usměje. Vypadá jinak, než si ji pamatuju, ale sluší jí to. Své kdysi dlouhé blonďaté vlasy má nyní obarvené na černo a střižené po ramena, taky jí přibyla ofina a změnila svůj typický make-up.
,,Uhm ano?" Brouknu k tetě Sophii a nervózně přešlápnu. ,,Víš, říkali jsme si..." při použití množného čísla se podívá na strýčka, který s tím jako obvykle nemá nic společného. Pokaždé, co řekne ,,my" myslí tím sebe, ale nechce to přiznat.
,,Co?" Zamumlám nedočkavě.
,,Osmnáct ti bylo už skoro před půl rokem a tvá sestřenka se vrátila do města, protože... ehm, protože , prostě proto. Zkrátka tu s námi bude bydlet a jelikož si sama tvrdila, že se chceš odstěhovat, co nejdřív to půjde... napadlo mě, že je to skvělá příležitost!" Rozhodila do široka pažemi zatímco mně málem spadla brada. Ugh prosím?! To mě jako vyhazuje z baráku? Hlavou mi proběhl gigantický nápis EROR, zatím co jsem se pokusila alespoň nějak zareagovat a nestát tam jako pitomec.
,,Jo, jasný." Zamumlám, aniž bych dala najevo své rozladění. Teta Sophie se jen zářivě usměje a odkráčí ke kávovaru. Já se taky otočím a vydám se k sobě do pokoje. Jak tak vidím, asi to můj pokoj nebude na dlouho.
Vyškrábu se po žebříku nahoru a zavřu poklop. Ačkoliv bych ráda zahodila batoh do kouta a svalila se do postele, musím si ještě přečíst a zkontrolovat poznámky z dnešní přednášky. Připadám si jako šprtka, což vlastně teď jsem. Když si vzpomenu, jak jsem takové lidi na střední považovala za vlezdoprdelecké idioty, co vlastně postrádají sociální i jakoukoli jinou inteligenci, musím se nad tou ironií zasmát. Kdyby to zůstalo na mně, taky bych se na to šprtání vykašlala, ale kvůli Grace nemůžu. Slíbila jsem jí to. Zapnu laptop a usadím se na gauč. Za okny zapadá slunce a proto zapnu LED světla, která modře osvětlí celou místnost.
Nejsem ani v polovině zapsaných poznámek, když někdo zaklepe na dveře. Chvíli si říkám, jestli se mi to jenom nezdálo, jelikož na mě tu někdo jen tak neklepe. Jakmile se to ale zopakuje, vyskočím neochotně na nohy a otevřu poklop. Na chodbě stojí Maddie se svým malým úsměvem a plechovkami s colou.
,,Můžu dál?" Usměje se tak, že spatřím její rovné perličky. Váhavě přikývnu, ale pak se taky usměju a rozložím žebřík. ,,Jasně, ale varuju, že tu není moc pořádek." Uchechtnu se a vezmu si od ní colu. ,,Nevadí, taky si na něj nepotrpím." Rozhlédne se kolem. Tohle je snad poprvé, co navštívila můj pokoj. ,,Máš to tu pěkný." Rukou ukáže na nábytek a já pokývnu hlavou. Obě se posadíme na gauč, ze kterého urychleně zvednu laptop a rozházené papíry.
,,Mimochodem, jak to, že nejsi v Pittsburghu, myslela jsem, že semestr už začal." Optám se, aby řeč nestála. Maddie jen pobaveně i zasněně zároveň zavrtí hlavou, až se jí rozhází černé pramínky na čele. ,,To je na delší vyprávění, ale jestli chceš, povím ti to."