Zrádci z Coquitlamu Ⅱ

5.

Pomalu se otáčím směrem k nim. Jsem si jistá, že pokud by pohled uměl zabíjet, už by se propálili do asfaltu. S ledově klidným hlasem opáčím. ,,Tahle ta snobská kráva se laskavě poroučí." Falešně se na ně usměju a hraně otevřu vrátka tak, aby sebou snad co nejhlasitěji práskla. ,,Idioti." Dodám již s normálním výrazem a s veškerou ignorací se odeberu do domu. Ještě z kuchyně zahlédnu, jak tam stále zaraženě stojí. Zhrzeně si odfrknu a z lednice vytáhnu plechovku zero coly. Už se chystám ubrat k sobě do pokoje, když si všimnu, jak jeden z té skupinky, přesněji ten, který mne srazil, míří k baráku naproti. Téměř mi spadne čelist, jakmile vejde dovnitř. To jako vážně?! Tenhle idiot je můj soused?! Proběhne mi v hlavě a já se příštím lokem coly skoro zadusím. No doprčic toho teď budu vídat asi celkem často.
Ani jsem si to neuvědomila, ale přepadla mě únava. Možná to bylo jakési psychické vyčerpání, či co. Každopádně jsem usnula ihned, co jsem sebou kecla na gauč. Fakt, že mám na sobě všechno oblečení, včetně bot, jsem absolutně neřešila a užívala si dopřávaného klidu.
Probrala jsem se až za dobrou chvíli. Hlava mě třeštila a oči pálily. Nemohla jsem znovu usnout, přestože se za okny setmělo již před delší dobou. Velmi neochotně jsem proto vstala a vrhla se do přehrabování svého šuplíku, kde by se mohl nacházet paralen. S nadávkami jsem se po tmě snažila nahmatat plastovou krabičku, jenže ta nikde. Místo toho jsem našla kus papíru. Nebyl smačkaný, takže rozhodně nepatřil mně a nepřetrvával tu dlouho.
Zvědavě jsem rozsvítila malou lampičku na nočním stolku a kus papíru opatrně rozložila. Do očí mne ihned udeřil zrzkův rukopis.

Ahoj Harper.
Teď mě asi proklínáš, ale věř mi, že kdybych zůstal, všechno by se akorát zhoršilo. Do Japonska jsem neodletěl náhodou. Jak moc dobře víš, pracoval jsem pro jeden drogový kartel. Úplně jsme s Japoncema nevycházeli, takže jsem se jich občas musel zbavit. Teď jsem si u organizace odpracoval všechno, co jsem jí kdy dlužil, ale zároveň jsem na mizině. Děkuji, že jsi mi pomohla, nevím, co bych bez tvé pomoci dělal.
Šéf mi nabídl práci tady v Tokiu, mohl bych tím dost vydělat a zajistit si tak budoucnost. Stačí pár měsíců a vydělám si na příštích dvacet let v luxusu. Možná při tý práci umřu, ale jestli ne, slibuju, že ti všechno vrátím i s úroky a nezapomenu na tvou štědrost. Pokud se někdy opět setkáme osobně, rád bych k tobě byl pro jednou zcela upřímný.
S láskou rezavá kreatura, Jeremy.

Ps. Možná by se hodilo, kdybys znala mé pravé jméno, takže... těší mě, jsem Sebastian. Asi si řekneš, že se to jméno ke mně nehodí. Máš pravdu, ani já ho nemusím, proto jsem radši Jeremy Fraser.

Pps. Dlužíš mi mikinu a dvě trika.

Nad poslední větou protočím s uchechtnutím oči. Hlavně, že svoje kraťasy nenajde, ale že jsem si od ně něco vypůjčila, to si pamatuje. Zmetek.
Jak přečtu celý dopis, je mi najednou smutně. Nejen, že je mi líto jeho odjezdu a skutečnosti, že se možná už nikdy neuvidíme, ale taky uvědomění si, že jsem ani neznala jeho pravé jméno. Jak si vůbec můžu říkat kamarádka, když o něm nic nevím? Dobrá, třeba znám jeho velikost tenisek, oblíbenou příchuť zmrzliny, že je alergický na oříšky a že mě rád vytáčí, ale jinak? Bydlel vůbec u pěstounů? Možná si to celé vymyslel. Kdo ví? Pravděpodobně mu ani není osmnáct. Vím o něm tolik a zároveň tak málo...
Kromě lítosti pocítím i vztek. Tenhle dopis mi připomíná těch pár chabých řádků, co napsala má matka tátovi na ,,rozloučenou". Sice se od sebe značně liší, my s Jere-, tedy Sebastianem jsme se rozloučili v dobrém, ale jinak je sdělení podobné. Neboli ,,promiň, ale raději se odstěhuju na konec světa než být s tebou. Opouštím tě, jako všichni ostatní."
Potlačila jsem silnou chuť smačkat ten kus papíru do kuličky a prohodit ho oknem. Přeci jen, tady šlo o zrzka. O toho, který mi pomohl, když jsem to potřebovala, sdílel se mnou nejradostnější zážitky života od tátovy smrti a neobrátil se ke mně zády. Technicky vzato to nedělá ani teď, jen mě nechce dostat do problémů, kvůli té své ,,práci". Raději se ho ptát nebudu, jestli to, co se hodlá udělat je v souladu se zákonem a lidskou morálkou. Proč taky, když sama znám odpověď. Navíc, kdo by platil několik milionů dolarů za neriskantní, zcela legální práci, že?  Raději se budu uklidňovat naivní myšlenkou, že zrzek ví, co dělá.
Jakmile začal prášek působit, mohla jsem se opět přivést do normálního, životaschopného provozu. Sice jsem vypila asi půl litru vody, protože mé tělo to zjevně potřebovalo víc, než jsem si myslela. Jinak jsem se ale cítila dobře. Venku bylo nevídané vedro, takže spát nabalená jak Eskymák se nakonec neukázalo jako nejlepší nápad. Převlékla jsem se proto do něčeho pohodlnějšího, zapnula klimatizaci na max a svalila se do postele.