Zrádci z Coquitlamu Ⅱ

23.

Uběhly tři týdny od Graceina pohřbu a já stále pociťovala ten stejný pocit prázdnoty. Pomalu mi začalo docházet, že to je realita a že ji už nikdy neuvidím, stejně jako tátu. Ale i přes bolest, která mnou proudila jsem se snažila tomu čelit. Nemělo cenu sama sobě lhát nebo se utápět v minulosti , co se mohlo, či nemohlo stát. Cade se mi snažil pomoct, jak jen mohl. V podstatě všechno zařizoval za mě a při každém mém psychickém zhroucení se o mně staral. Nevzdal to ani když jsem ho od sebe několikrát odháněla. V podstatě si mě přestěhoval k sobě, protože teta Sophie dost tlačila na pilu a já bych jinak skončila jako bezdomovec. Cadovi rodiče stejně pracují v zahraničí a on pochybuje, že by se chtěli vrátit dřív než začne jaro, takže mám spoustu času k hledání vlastního bytu.
Zrovna se chystám na schůzku s Graciným právníkem, který mě kontaktoval kvůli její závěti. Vypadal celkem rozumně, tak doufám, že ty dvě hodiny nebudou úplné utrpení. Navrhl se sejít v kavárně namísto kanceláře, v čemž jsem nemohla nesouhlasit. Radši ty lítostní kecy přetrpím s pořádně silným americanem než s nějakým hnusným zeleným čajem.
,,Hodně štěstí." Usmál se na mě Cade povzbudivě. Ačkoliv jsem věděla, že můj úsměv vyzařuje falší na všechny strany, oplatila jsem mu ho. ,,Dík." Broukla jsem ještě a následně vyšla k autu.
V centru se mi jako vždy nedařilo najít parkovací místo, a tak jsem zaparkovala ve vzdálenějších podzemních garáží. Cestou jsem skoro klusala, abych nepřišla pozdě. Stihla jsem to jen tak, tak. Pan Bartins sice už seděl u malého stolku u okna, ale netvářil se nějak znuděně, což znamenalo, že tu očividně nečeká dlouho. V životě jsem ho neviděla, ale už jen podle té aury, která z něj vyzařovala, mohla bych s jistotou říci, že je to právník. Samozřejmě přišel v šedém obleku s bílou košilí, kabát přehozený přes malé křesílko a brašnu s dokumenty na židli. Těžko se mi odhadoval jeho věk, ale tipla bych mu tak padesát až pětapadesát.
Vlasy mu sice už prošedivěly, ale rozhodně nepůsobil jako stařec.
Prošla jsem téměř celou kavárnou, protože se posadil snad k tomu nejvzdálenějšímu stolu, co se tu nacházel. Ještě před tím než jsem ho vyrušila ze psaní čehosi, musela jsem se v hlavě uklidňovat, že to není žádný horor a že to zvládnu. Nevím proč, ale nemám právníky ráda, ať už advokáty, či notáře nebo něco jiného. Možná protože teta Sophie je advokátka a já vůči ní chovám nemalou zášť.
,,Ehm, pan Bartins? Jsem Harper." Rovnou mi podal ruku, abychom si potřásli. Jistě si nemohl nevšimnout, že mě se ruka klepala jako kdybych právě zažívala epileptický záchvat. Díkybohu nic neřekl. Ze své pracovní brašny vytáhl štos papírů a změřil si mě zkoumavým pohledem. Nebylo to nějak zvlášť nepříjemné, ale měla jsem co dělat, abych se neošila.
,,Řeknu vám to asi takhle..."

,,Co prosím?!" Vykřikla jsem nahlas, poté co pan Bartins zakončil svůj monolog. Koukala jsem na něj jako na idiota, co spadl z Marsu, ale nemohla jsem si pomoct. Tetička totiž do závěti napsala, že já jsem jediný dědic a že veškerý svůj NEMALÝ majetek odkazuje na mou osobu. Jenže ještě větší šok pro mě byl, když mi ten právník řekl, kolik činí celý její majetek. Ovšemže jsem věděla, že je Grace až nechutně bohatá, ale opravdu jsem netušila, že mi odkáže přes dobrých sedm set tisíc kanadských dolarů.
,,Ehm, prosím? J-ještě j-jednou?" Zaskočila mi z toho slina v krku a já se začala dusit.
,,Tedy, celkově to činí 763 000 kanadských dolarů. Dalších 10 000 připadne místní nemocnici a 3000 dětskému domovu." Elegantně mi při tom přisunul sklenku vody, abych se mohla napít. Vůbec jsem ho nepřekvapovala, jistě s tím dopředu počítal a dala bych ruku do ohně za to, že si to má povedená tetička naplánovala schválně.

Když jsem odtamtud odcházela, místo desetidolarovky v kapse a nějakých čtyř tisíc dolarů na účtě z tátovi pojistky, stala se ze mě přehnaně zámožná náctiletá. Je to šílené, ale taková už Grace byla, což jsem po ní dost možná zdědila.
Cestou z kavárny jsem zamířila na hřbitov. Zaparkovala jsem na prašné cestě za malou kaplí a dál šla pěšky. Nenacházelo se zde moc hrobů, takže mi netrvalo dlouho a ocitla jsem se před mramorovým náhrobkem, na kterém stálo: Grace Annabel Evansová.
Sedla jsem si do dřepu a odhrnula spadlé listí z jejího hrobu. Trochu jsem naaranžovala povadlé květiny a znovu se začetla do zlatě vyrytých slov.

Ad impossibilia nemo obligatur, H.

,,Nikdo není povinen plnit nemožné." Zašeptám s úsměvem na rtech. Slzy se mi sice hrnou do očí, ale já několikrát zamrkám, abych se jich zbavila. Grace by nechtěla, abych pro ni truchlila a už vůbec ne zde.

Sedím u jejího hrobu ještě další hodinu a jen tak pro sebe vyprávím, co si pamatuju z dětství. Sama nevěřím tomu, že tam někde nahoře je a slyší mne. Na to nejsem dostatečně věřící a naivní. Kdyby bůh existoval, nevzal by mi všechny mé blízké a nenechal by mne se takto potloukat životem. Nebo naopak existuje a je to sadista radující se z mého utrpení, kdo ví?