Zrádci z Coquitlamu Ⅱ

21.

Uběhlo víc než dvacet minut a z onoho pokoje stále nikdo nevycházel. Přístroje zuřivě pípaly a zdravotníci na sebe pokřikovali jednotlivé pokyny. Stála jsem přimrazená na místě a všechno sledovala skrz malé prosklené okénko. Grace ležela v bezvědomí a postupně z ní vycházel život. Cítila jsem se nanejvýš příšerně. Slzy mne pálily v očích, ale nedovolila jsem si je volně spustit téct. V krku se mi utvořil obrovský knedlík a kdybych se pokusila promluvit, dozajista bych ze sebe vydala leda zoufalý vzlyk. Ruce spuštěné kolem těla se mi roztřásly jako osika. Nohy mi od neustálého stání zdřevěněly a brněly. Nesměla jsem však polevit, protože kdyby polevila i ona, bylo vy po všem.
Najednou zběsilé pípání utichlo. Na obrazovce s EKG se objevila rovná čára a doktoři přestali se srdeční masáží. Jeden z nich si sundal roušku a zhluboka dýchal. Poznala jsem v něm doktora, který mě přivedl za tetičkou.  Vypadal tak na 35, maximálně 40 let. Vlasy mu ještě nešedivěly, takže si je buď barvil na hnědo nebo měl štěstí na geny. I přesto, že mu netáhlo na devadesát, jeho cynismus přesahoval veškeré morální zásady. Ale teď se příliš lhostejně netvářil. Dokonce se na jeho tváři mihnul náznak lítosti a snad i soucitu. Příliš jsem si však nenamlouvala, mohlo se mi to jen zdát.
Šokem jsem si ani neuvědomila, že Grace odešla. Samozřejmě, že jsem to viděla v přímém přenosu, ale nějak mi to stále nedocházelo. Místo hysterického pláče a hroucení se na nemocniční chodbě jsem pouze dál otupěle zírala a výjev před sebou. Slzy mi už volně stékaly po vlhkých tvářích, ale jako bych je ani necítila.
Nevnímala jsem doktory a sestřičky, kteří procházeli kolem mne, ani ty, co vycházeli z onoho pokoje. Jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla, bylo dál sledovat Gracino nehybné tělo. V hlavě mi stále kolovalo jen jediné.

,,Slib mi, Harper, že nikdy nepřestaneš doufat,  že i když se ocitneš na místě, odkud se nebudeš moci dostat pryč- nikdy nepřestaneš bojovat, nikdy neztratíš naději. Slib mi to Harper, prosím."

,,Slibuji."

Kéž bych ona slova nikdy nevyslovila. Kéž by navždy zůstala viset na mých rtech, aniž bych je vyslovila nahlas. Lítost, jež mne nyní sužuje je příliš velká na to, abych ji byla schopná unést. Pokud ji ovšem unésti chci. Roky se potloukám životem, který připomíná jednu velkou tragédii a pro co vlastně? Všichni mí milovaní mě opustili a zanechali napospas zrádným nástrahám existence. Matka raději odjela tisíce mil daleko, než aby se o mě musela starat. Táta zachránil svého parťáka a upřednostnil ho tak přede mnou. Jeremy se rozhodl pro vysněný, šťastný život v zahraničí, jehož nejsem součástí. Tetička vzdala boj s rakovinou, ale její poslední slova byla právě o neztrácení naděje a vůle žít. Není to ironické?

Ani nevím, na co jsem tam celou dobu čekala, ale jakmile se přede mnou objevil ten doktor, pocítila jsem jakousi potřebu, vylít si na něm zlost.
,,Hej vy!" Rozkřikla jsem se na jeho záda, načež se váhavě otočil.
,,Vy jste to věděl, že jo?! Věděl jste, že umírala, ale neřekl jste mi to!" Možná jsem v hloubi duše moc dobře věděla, že mluvím nesmysly, ale zdálo se mi, že to jediné, co v tuhle chvíli mohu dělat, je křičet na toho arogantního pitomce.
,,Neřekl?" Opáčil klidně.
,,Řekl jsem vám, že je možné, že se už nevzbudí." Ani na okamžik se z jeho hlasu nevytratila pevnost a jistota. Dovádělo mě to k šílenství.
,,Ale ona se vzbudila! Mluvila jsem s ní." Vyštěkla jsem hystericky, načež on pouze rozhodil rukama.
,,Tak vidíte, zmýlil jsem se. Myslel jsem, že už se nevzbudí, ale stalo se. Nechtěl jsem na vás hned vybalit, že jí s největší pravděpodobností selže srdce. Obzvlášť před pacientkou." Už na něm bylo znát, že jsem ho vyvedla z míry, protože ta jeho ledová maska  očividně roztála.
,,Pokud to je vaše pacientka, měla by o svém zdravotním stavu přece vědět." Zamumlala jsem si pro sebe. Nečekala jsem, že by na to zareagoval. Naopak jsem předpokládala, že se odpovědi vyhne a někam zmizí. Místo toho se však prudce otočil a rezignovaně vydechl.
,,Jenže ona není moje pacientka." Opět mluvil klidně, ale už ne lhostejně. Vypadalo to, jako by se přemáhal mluvit jemně a soucitně. Vůbec se to k němu nehodilo a to mě iritovalo ještě víc.
,,Cože? Tak proč...?" Konec věty jsem nechala viset ve vzduchu a nedočkavě čekala, co mi na to hodlá říct. On si ještě jednou povzdechl a zatvářil se, jako když máma musí vysvětlovat něco malému dítěti, které to stále nechápe.
,,Jsem kardiochirurg, na tomhle oddělení vůbec nepracuju, jen se zde občas vyskytnu, abych navštívil primáře. Když jsem vás viděl prohledávat ty spisy, došlo mi koho hledáte. Před třemi dny jsem se tu náhodou vyskytl, když se stav vaší pratety zhoršil. Byl jsem u toho, když ji přiváželi na jiný pokoj, takže mi došlo, koho hledáte. Chtěl jsem vám jen pomoct, protože by vás k ní možná ani nepustili. Je mi líto, že jsme ji nedokázali zachránit. Bylo už pozdě." S těmi slovy se jednoduše otočil na podpatku a odešel.
Chtělo se mi brečet, řvát, nadávat, kopat a bouchat do dveří, ale nic z toho jsem neudělala. Jako by mi najednou vyschly oči, hlasivky odmítaly fungovat a jediný nerv v mém těle nehodlal dopomoci k pohybu.