Zrádci z Coquitlamu Ⅱ

20.

JEREMY
I přes Shinjiny káravé pohledy spolknu tři kofeinové tablety naráz a zapiju je sklenkou vody. Jistě by mi ráda věnovala přednášku o kardiologii a že si brzo zničím srdce. Jako bych to nevěděl. Místo toho se kolem ní rychle mihnu a i s věcmi zmizím venku. Jsem na nohou už od časného rána, kdy se mi nepodařilo znovu usnout, takže kofein a cukry se staly mou poslední šancí na přežití.
Zavolal jsem si taxík a za pár minut se ocitl před luxusním mrakodrapem, který patří společnosti, pro níž pracuji. V kanclu jsem potkal desítky lidí, sedících u svých stolů za monitory. Ťukali do klávesnice a očima tikaly po obrazovce. Já naštěstí pracuju v terénu, takže tu nemusím sedět jako kancelářská krysa a ničit si obratle z nepohodlné židle. Místo toho se mohu spolehnout na srdeční a jaterní problémy. Co se dá dělat, nikdo v dnešní době nedodržuje perfektní životosprávu.
Spíš než bych vyběhl schody, plahočím se k nejbližšímu výtahu, který se zrovna nachází v nejvyšším patře. Zaměstnaneckou kartičku přiložím na skener a zmáčknu tlačítko pro přivolání výtahu.

Jen co se ocitnu v požadovaném patře, už si to štráduju k šéfovi do kanclu.
Zaklepu na ztmavené skleněné dveře a po pár sekundách vejdu. Šéf zrovna s někým volá. Vztekle něco nadává v Japonštině, z čehož tak maximálně rozumím slovům Baka a kuso. Jen co si mne všimne, hovor s nadávkou položí a mobil hodí na stůl. Rukou mi pokyne ať přistoupím blíž, zatím co si ustaraně promne kořen nosu.
,,Chtěl jste mne vidět?" Optám se řečnicky a postavím se naproti jemu.
,,Jo, máme kurevsky velkej problém a potřebuju někoho schopnýho, kdo to vyřeší, takže mi zavolej Kartneyho, ať sem urychleně nakluše." Aniž bych cokoliv namítal, vytáhnu pracovní mobil a vyťukám jeho číslo. Během dvou nebo tří zapípání to zvedne a ptá se co se děje.
,,Šéf nás chce vidět, přijď do kanclu. Hned."
Nečekám na odpověď a automaticky pokládám. Než se naděju, můj přítel udýchaně vrazí do dveří a zastaví se těsně vedle mě. Černé vlasy má neuspořádaně rozházené a košili do půl hrudi rozepnutou. V duchu se zašklebím, ale navenek se tvářím nanejvíc seriózně. Nechci šéfa naštvat ještě víc. To už by mu mohlo klepnout.
,,Takže." Prolomí nedlouhé ticho a oba nás přejede ustaraným pohledem.
,,Někdo z dělníků je pěkná krysa a prodal informace o naší zásilce. Původně se měla převážet dnes v noci, ale podle našeho informátora na ni čeká celá skupina fízlů z protidrogovýho. Normálně by je samozřejmě stačilo uplatit, ale prý je ve městě nějaký zelenáč, který úplatky nebere. No a to znamená?" Na chvíli se odmlčel, aby dodal svým slovům dramatičnosti.
,,To znamená, že jsme pěkně v prdeli, protože loď připlouvá dnes v noci do přístavu a kapitán to hned tak neotočí. No a váš úkol zní.... Dostaňte ten kontejner do bezpečí tak, aby se obsahu nic nestalo. Je mi fuk, jak to uděláte, ale jestli se dostane do rukou chlupatejm nebo skončí na dně oceánu. Na někom si velmi nehezky vyliju zlost a byl bych velice nerad, kdyby jste to byli zrovna vy dva.
Ale abych Vám dodal trochu pozitivnější motivace... Pokud všechno klapne, tak nejen, že Vás pochválím, což já, jak dobře víte, dělám vyjímečně, ale čeká vás taková menší prémie v hodnotě jedna a půl milionu americkejch dolarů, tak co pánové? Zní to lákavěji?" Obočí mi vzlétlo až někam do půli čela a Kartney na tom nebyl o moc lépe. 1.5 melounů za jeden balíček, to není špatná nabídka. Ovšem za předpokladu, že na vás nečeká nejméně dvaceti členná, ozbrojená jednotka.
,,Ten se dočista pomátl." Zabručel si Kartney pod vousy na cestě k výtahu. Musel jsem mu dát za pravdu. Ani já netuším, jak by se nám povedlo ten kontejner získat včas do bezpečí. Každopádně máme 17 hodin na to, něco vymyslet. Takže i kdybych měl k té lodi doplavat a ten kontejner odtáhnout vlastní silou, udělám to. Je to moje jediná šance se odsud dostat. Pokud teď získám 1.5 milionů dolarů a šéfovu pochvalu, mohl bych ho zkusit přesvědčit. Pravděpodobnost, že mi dovolí odjet je sice mizivá, ale alespoň ne nulová.
,,Napadá tě něco." Prolomím nedlouho trvající ticho mezi námi.
,,Vůbec nic, jsme v pěkný bryndě Jere." Ustaraně se na mne zadíval, načež si povzdychl. ,,Jediná naše šance by byla, kdyby se nám podařilo sehnat člun a dohnat loď, která přijíždí přesně ve 3:00. Jenže naložit tak velkej kontejner ještě s nákladem...fuu no to bude na dýl. Navíc fízlové nesměj tušit, že o nich víme. Čekaj na tu loď a jestli bude mít velký zpoždění, dojde jim, že něco nehraje." Kartneyho vlna pesimismu mne zasáhla ještě víc. Věděl jsem, že to nevidí nějak zvlášť růžově, ale tohle mi vzalo veškeré naděje, že by se to mohlo povést.
,,Stejně to musíme zkusit. Vyplujeme o dvě hodiny dřív a vezmeme s sebou nejméně deset mužů. Chci jen ty nejlepší a na který je spoleh. Ne, aby se mezi námi zas objevila nějaká krysa! Seřiď si hodinky, protože do půl noci tu chci mít deset schopnejch jedinců, člun a nějakou výbavu. Přenést totiž několik set kilovou plechovku, nebude jen tak."
Můj přítel jen několikrát překvapeně zamrkal, načež kývl na souhlas. Raději nic nenamítal a rovnou se vrhl do práce. Ani já nezahálel a dal se do průzkumu všech možných skladišť ve městě.