Zrádci z Coquitlamu Ⅱ

3.

Chvíle kdy jsme leželi vedle sebe na chladné podlaze a smáli se sami sobě, byla dávno pryč. Jako lusknutím prstu stál Jeremy na letišti a radostně mi mával z fronty vedoucí ke kontrole cestovních dokladů. Zamlkle jsem postávala opodál a snažila se mu ,,radostné" mávání oplatit. Nenapadlo ho, jak moc to bolí. Uvědomění, že ho pravděpodobně nikdy neuvidím mne drásalo zevnitř. V těle se mi rozléval jakýsi nepopsatelný pocit. Pocit beznaděje, pocit ztráty a ještě něčeho. To něco by se dalo nazvat zradou. I přes mou usilovnou snahu, snahu ho pochopit, porozumět a především mu nic z toho nezazlívat. Nedokázala jsem to. Zkrátka to nešlo.

Cestou z letiště mám v hlavě doslova vymeteno. Dokonce i mé věčně ukecané podvědomí se z ničeho nic rozhodlo mlčet. Ticho, které se rozléhá okolím mne otravuje natolik, že raději zapnu rádio v autě, kde sice hrají vykopávky z osmdesátek, ale hlavně abych nezůstala sama se svými kousavými myšlenkami. Po chvíli si začnu poklepávat do rytmu a pak se rozjedu naplno. Ačkoliv mne nikdo přes okýnka auta slyšet nemohl, pár kolemjdoucích se po mně otočilo a to ne zrovna přívětivě. Nasadím svůj bad bitch look a naznačím jim, ať si hledí svého. Naštěstí cesta uplynula rychle a já si tak zcela nevyřvala hlasivky.

Ačkoliv byl celý dům vypucovaný, div se neleskl, stále mi nepřipadal útulný. Spíš naopak. Vládlo zde hrobové ticho. Nepřerušilo ho zrzkovo falešné prozpěvování, pískání, či jiný z jeho pazvuků. Najednou to působilo jakousi hřbitovní atmosférou, což mne utrvdilo v tom, že tohle místo doopravdy nikdy nebude mým domovem. Raději jsem se zase rychle zpakovala, popadla klíčky od auta a vyrazila do nemocnice navštívit Grace. Snad i ta nemocnice se zdála méně depresivní než dům tety Sophie, ve kterém mám tu čest bydlet už téměř čtyři roky. Je šílené, jak rychle ten čas plyne. Přísahala bych, že ještě loni jsme s tátou podnikali na tůry po horách a vařili si guláš z konzervy na hořáku. Rčení, že čas postupně zahojí všechny rány, je podle mě naprostá prkotina. Možná vám čas pomůže zapomenout, ale vždy zbude něco, co vás bude deptat po celý zbytek vaší existense. Občas to bývají maličkosti, například určitá slova, momenty, objekty... Ale i to vám dokáže vyvolat pocit deja vu.

Procházím bílou, dlouhou chodbou a očima přejíždím po číslech na dveřích určující pokoje. Nezastavuji, dokud nespatřím číslici 301. Zdráhavě zaklepám a když se nikdo neozývá, vejdu. Paní, co ležela na vedlejším lůžku už zde nesetrvala, takže měla tetička celý pokoj pro sebe, ne že by to ovšem o tolik mohlo zpříjemnit její pobyt zde. ,,Grace?'' Natáhnu krk za zatáhnutý závěs a potichu se usadím na židli vedle její postele. Spí, tak jako minule. Jenže nyní vypadá snad ještě hůř než předtím. Před pár týdny byste si ji spletli s energetickou padesátnicí, která rozhodně nepostrádá smysl pro humor. Jak tu takhle bezmocně leží, pod hlavou hromadu měkkých polštářů, zabalena do tlusté peřiny, ve které působí snad ještě křehčeji, připomíná mi zraněného anděla, co se každou chvíli rozpadne na mikroskopický prach.

Šetrně, abych ji neprobudila, pohladím ji po bledé tváři a odhrnu ji vlasy z čela. Na rtech se mi vyloudí mírný, ale smutný úsměv. Slzy se mi nekompromisně hrnou do očí a já se je ani nesnažím potlačit. Postupně mi začnou ztékat po lících, zrovna ve chvíli, kdy se Grace začne probouzet. Nejprve působí dezorientovaně, jako by si neuvědomovala, kde je. Jakmile mne spatří, přičemž si urychleně otřu uslzené oči a nasadím falešný úsměv, zatváří se tak nějak všelijak. V jejím obličeji se kromě překvapení a potěšení mihne i něco jiného. Nevím přesně, co by to mohlo být, ale nevypadalo to zrovna dvakrát pozitivně. Rozhodnu se to ignorovat a raději se zaměřím na její přítomnost.

,,Ahoj.'' Dostanu ze sebe přiškrceně a v duchu se okřiknu, že bych se měla rychle vzchopit. ,,No nazdárek, co ty tu?'' Uchechtne se a působí přitom naprosto bezstarostně. ,,Tak říkala jsem si, že jsem tě dlouho neprudila, tak jsem tu.'' Naštěstí už zním vyrovnaně a jízlivě, jako obvykle. Nechci ji přidělávat starosti svou mrzutostí, sama má starostí nad hlavu. Kéž bych si s ní mohla vyměnit místa a ležet v téhle zpropadené nemocnici místo ní. Grace se tiše zasmála, ale vzápětí zvážněla. ,,Nemusela jsi sem chodit. Vím, jak nemocnice nemáš ráda.'' Posmutněla, což jsem u ní viděla opravdu zřídka. Zaplavila mne vlna znepokojení. Tetička musí vědět, co pro mne znamená. Nechápu, proč najednou mluví, jako úplně nový člověk. ,,Blázníš? Samozřejmě, že jsem sem musela!'' Vykřiknu až příliš hlasitě na svou obranu. Je mi upřímně líto, že se Grace cítí takhle a zárověň cítím jakousi potřebu ji dát důvod k tomu, aby se tak necítila.

Pochybovačně, avšak přívětivě se na mě usměje a pokusí se zvednout do sedu, což se jí ale příliš nedaří, takže ji opatrně pomohu a naskládám hromadu polštářů tak, aby se o ně mohla opřít. ,,Lepší?'' Optám se spíše řečnicky, načež ona nepatrně přikývne a vysloví téměř neslyšné ,,děkuju''. Posadím se zpátky na židli, kterou posunu o kus dál, abychom na sebe koukaly zpříma. ,,Máš tu dost jídla? Starají se tu o tebe dobře? Nebo nepotřebuješ ode mne něco? Klidně si řekni, zařídím cokoli.'' Ujistím ji urychleně, načež ona pouze pobaveně zavrtí hlavou. ,,Je mi fajn, vážně, Harper.'' Pousměje se. ,,Jsi si jistá? Protože jestli ne, stačí říct a já-'' Přeruší mne elegantním mávnutím ruky a namítá, že vskutku nic nepotřebuje, ale že je to ode mne laskavé. No, laskavost sice není to, proč se Grace na všechny ty věci ptám, ale to raději přejdu. Nechci se s ní dohadovat. Zrovna ne teď a tady.