Zrádci z Coquitlamu Ⅱ

16.

JEREMY

,,Kartney! Jsem rád, že jsem tě ještě zastihl. Potřebuju s tebou mluvit." Zavolal jsem na svého kamaráda, který se zrovna chystal k odchodu. Jistě jsem ho musel trochu nakrknout, protože se nezatvářil příliš vřele. Ani se mu nedivím. Dneska jsme toho zvládli víc než dost a šéf nám oběma slíbil nějaké peníze navíc, ale běhat po skladištích, které se rozlézají po celém městě a kontrolovat, jestli všichni dělníci pracují tak, jak mají, může člověka vyčerpat natolik, že už ho i ta dobrá nálada z představy kolik peněz dostane, přešla. Já sám jsem se necítil o moc líp. I přestože jsme všude víceméně jezdili taxíkem nebo nás vozil šofér autem, chození po schodech do laboratoře na nás zanechalo neblahé důsledky. Sotva jsem vylezl z auta, když jsme se konečně vrátili do Casina.
,,Eh jo? Co se děje?" Zablekotal přes rameno a do tašky si cpal věci, co ráno přinesl. Popošel jsem o něco blíž a uvolněně se opřel o desku stolu. ,,Myslíš, že by bylo možný se vrátit? Víš jak, až mi skončí smlouva." Jakmile jsem to dořekl, otočil se ke mně tak prudce, že jsem téměř ztratil rovnováhu.
,,Chceš odjet? Až ti skončí smlouva?... Prosim tě," Uchechtl se, ale spíš ironicky než pobaveně, tušil jsem, co mi na to řekne.
,,sám moc dobře víš, že ta smlouva je jen naoko. Nefunguje to tady jako v supermarketu, kde dáš výpověď a oni tě s odstupným propustí. Šéf lidi vyhazuje jen, když ho naštvou nebo nedělají svou práci pořádně a věř mi, že vyhazov by byl ještě ten lepší případ... Podívej, šéf si tě cení, makáš jako nikdo z nás a on se na tebe může spolehnout, pochybuji, že by tě v nejbližší době chtěl pustit. Krom toho, proč by ses vůbec chtěl vracet? Říkal jsi, že žádnou rodinu nemáš a jestli si chceš plnit nějakej dětskej sen, tak na to zapomeň, stejně je to k hovnu. Svět prostě není růžovej, ale to bys měl vědět líp než já, ne?"
Nemyslel to sice zle a já věděl, že má pravdu, ale stejně jsem věřil v to, že se odsud dostanu, když budu chtít a že se prostě jednoho dne vrátím domů. Přesně tak, vrátím se zpátky, zpátky za ní, za Harper.
,,Jo, to vím." Odvětil jsem zamyšleně a přikývnul. Nechtěl jsem ho dál zdržovat, tak jsem mu jen rukou pokývnul, že konverzace skončila a že taky odcházím. Normálně bychom spolu jeli až na zastávku metra, ale dnes jsem nějak neměl náladu na ostatní lidi. Nechápejte to špatně, s Kartnem se známe už celkem dlouho a je to můj dobrý kamarád, ale oba občas někdy potřebujeme chvíli o samotě.

HARPER

Pomalu jsem se začala probouzet k životu. Do očí mne bilo bílé, ostré světlo a já si vzpomněla, kde se nacházím. Opatrně jsem se posadila, protože mne stále bolela hlava, pravděpodobně z těch sedativ.
To nebyla sedativa, spíš nějaký houbičky Evansová. Jelikož tamto... bys ani TY za střízlivého stavu nevymyslela. Zasmál se můj vnitřní hlas a mnou projel nepříjemně ledový pocit. A jo vlastně, ten sen. Co to sakra mělo znamenat?! Zrzek?! Jako vážně? Teď, když jsem šťastně zadaná, se mi musí plíst do hlavy? No to snad ne! Celé měsíce jsem na něj ani nepomyslela.
Ehm ehm, fakt jo?
Dobrá, přiznávám, že jsem si na něj párkrát vzpomněla. Třeba, když jsem vynášela odpadky, ale dost ironie. Ano, asi mi už nějakou dobu leží v žaludku a co? Stejně se tu jen tak neobjeví a já nehodlám zahodit svůj vztah s Cadem jenom proto, že se mi do hlavy párkrát vetře ta zrzavá kreatura. Cade je teď to, na čem záleží a zaslouží si to, protože se ke mně vždycky choval hezky a to i v případě, že jsem se k němu hezky nechovala já.
Opatrně si sundám kanylu se zavedenou kapačkou a přesunu své nohy na zem. Museli mě převézt na lůžko, protože jsem se složila na chodbě u recepce. Po chvíli zmateného hledání cesty na onu recepci, se mi konečně podaří najít ceduli s nápisem.
Stále jsem z těch sedativ poněkud malátná, ale naštěstí se mi už nedělají mžitky před očima. Prášky na uklidnění jsem naposledy dostala, když jsem se dozvěděla to o tátovi. Šlo o podobnou situaci, ten pocit, který se několik let nevracel, byl najednou s tím ujetým snem zpět a přišlo mi to ještě daleko horší než tenkrát před lety. Ale radši přestanu s tou svou osobní psychoanalýzou a raději se pokusím najít paní Yunovou. Přísahám, že jestli mi ani tentokrát neřekne, kde tetička je a co se stalo nebo do mě zase někdo píchne sedativa, jak do prasete, ukamenuju dotyčné ve sklepě. Pokud si ti inteligentni mysleli, že mi ty uklidňováky pomohou, tak se šeredně spletli. Nejen, že jsem stále rozhozená z Grace, ale navíc jsem teď ještě pěkně nakrknutá ze snu o zrzavcovi. Naštvaná na sebe, naštvaná na něj, (a nebudu si připouštět, že ve skutečnosti s tím nemůže nic dělat, protože to způsobila má nadopovaná zvrácená mysl) naštvaná na ty dvě proradné sestřičky.
Musela jsem vypadat komicky, když jsem se jako osoba vypadající, že právě z mrtvých vstala, opírala o menší pultík a nakláněla se k nějakým spisům, které měly být pro návštěvy nepřístupné.