Letopis jedné elfky

1. kapitola - Bod zvratu

Dnes ráno mě z postele vytrhl čilí ruch našeho malého městečka. Jako vždy mě nic nečekalo, a tak jsem si dopřála ještě pár drahocenných minut ve své posteli navíc.

„Aryo! Ty jsi vážně ten nejspavější lesní elf, kterého znám," zazněl hlas mé babičky - té nejmoudřejší ženy, kterou jsem znala. 

S povzdechem jsem se pokusila ještě svou hlavu skrýt pod polštář, ale k ničemu to nebylo. Její ruce, i přes své stáří, oplývaly značnou silou. Odpor byl tedy marný a na tvář mi začalo dopadat denní světlo. Dokonce mě donutilo přivřít oči.

„No tak vstávej. Tvůj otec tě už čeká. Dnes je důležitý den," s úsměvem na tváři mě pozoroval pár ocelově modrých očí.

„Tak mě nech alespoň obléknout," ráda bych podotkla nějakou poznámku o jejím věku a nebezpečí, které podstupovala při lezení na strom do mé ložnice, ale věděla jsem, že bych si vysloužila akorát pokárání. 

S posledním povzdechnutím jsem se napřímila do sedu. Vše vypadalo stejně. Pořád stejná nebesa z pavučin na mé posteli, pořád ten stejný výhled ven na naše město. Ačkoliv jsem bydlela v jednom z nejhezčích stromů našeho města, cítila jsem se prázdně.

Doléhalo ke mně radostné výskání dětí. Záviděla jsem jim jejich bezstarostné radovánky a tlupu kamarádů. Ani jako malá jsem nic podobného nezažila. Vyrůstala jsem jako dcera mistra kováře a to ne ledajakého. Má rodina se již po tisíciletí zabývala výrobou zbraní s magickou mocí. Nebylo se tedy čemu divit, že jsme byli považováni za šlechtu. S titulem se ovšem pojí mnohem více nepříjemností, než byste kdy řekli.

Všichni ostatní mi záviděli bohatství, za které neviděli, a tak jsme si vlastně záviděli tak trochu navzájem. Já vždy toužila po životu bez omezení, plný smíchu a obklopená pár lidmi. Místo toho jsem dostala každodenní učení run, zacházení se zbraněmi všemožných typů až po jejich samotnou výrobu. Nuda. Jediné mé rozptýlení se skládalo z vyprávění mé babičky, pohádky od táty či vaření s mamkou.

Ale dnešek, dnešek přeci jen vnášel do mého života příslib něčeho neobvyklého. Dnes jsem měla narozeniny. 120. To číslo znělo téměř jako zaříkadlo. Byla jsem oficiálně plnoletá!

„Aryo, hni zadkem!"

Fajn, musela jsem se už konečně z té postele vykopat. Bez dalšího otálení jsem si opláchla obličej příjemně chladivou vodou a nasoukala se do dlouhých slavnostních šatů, zdobených zlatými nitky a stažených korzetem. Ještě jsem si kolem pasu uvázala opasek. Věděla jsem, že dnes dostanu své zbraně, které mě budou doprovázet po zbytek života. Táta na nich dělal od mého narození. Byly to vlastně naše korunovační klenoty.

Jakmile jsem sešplhala ze svého útočiště, babička mě bez jakéhokoliv varování čapla za ruku a div mě nevlekla za sebou. Tahle žena mě nikdy nepřestane překvapovat. Podle tradic mě teď čekal rituál, při kterém jsem měla poděkovat svým předkům za jejich moudrost. Nejspíše i proto mým průvodcem byla babička Ortainë.

Vždy jsem si myslela, že se vše odehrávalo někde v našem městě, ale s Ortainë jsme právě minuly hraniční strom Händele - lesního města, které jsme zvali domovem. Míjely jsme stromy, které postupně houstly, až zase začaly ustupovat. Před námi se objevila mýtina. Nebylo by na ní nic zvláštního, kdyby na druhém konci nevřela voda v jakémsi jezírku. Natahovala jsem krk, abych dohlèdla co nejdál, ale stejně jsem nepostřehla víc než pár bublinek, které se nad hladinou měnily v páru.

„No tak jdi," pobídla mě Ortainë vřele.

Ohlédla jsem se na ní, abych se ujistila, že opravdu smím. Přikývla. Mé rty se rozšířily v radostný úsměv a téměř jsem se rozeběhla k vodě. Slyšela jsem, jak se babička směje a šouravými kroky mě následuje. Ona byla chodící elfská vznešenost a já její pravý opak.